Během první světové války to se Spartou vypadalo bledě. Většina fotbalistů byla na vojně, ostatní se rozutekli po jiných klubech a sestava se měnila zápas od zápasu. V rudém dresu se tak během čtyř válečných let vystřídalo mnoho hráčů, kteří však nezanechali v historii našeho klubu výraznější stopu. I zde se však najde výjimka. V roce 1916 přišel z SK Praha VII neznámý Antonín Janda, zvaný Očko. Okamžitě se stal hlavní postavou týmu nejen na hřišti, ale i v kabině.

Jelikož o jeho mimofotbalovém životě nemáme k dispozici prakticky žádné informace, příběh této sparťanské legendy pro nás začíná až jeho příchodem na Letnou v již zmiňovaném roce 1916. Premiéru si odbyl v utkání s Viktorií Žižkov a sparťanský dres mu okamžitě přirostl k srdci. Přivedl do týmu i svého bratra Františka a spolu obstarávali prakticky veškerý chod klubu. Sháněli hráče na zápasy, obstarávali pro ně vybavení, vypůjčovali kopačky od soupeřů... Takto Sparta přežívala až do konce války. Po ní se do týmu vrátili všichni klíčoví hráči v čele s Káďou a Pilátem a Sparta si okamžitě vybojovala zpět své předválečné postavení. Janda nejprve začínal jako stoper ve dvojici s Miroslavem Pospíšilem, často se však i z této pozice vydával na útočné výlety. Počátkem roku 1919 se Sparta potýkala se zraněními několika útočníků a na předzápasové poradě před derby se Slavií se hledalo řešení. Kdosi dostal nápad: „Ať jde hrát Janda spojku! Do obrany máme v rezervě ještě Hojera.“ Velitel útoku Pilát se proti tomu však okamžitě ohradil: „To s tím Jandou přece nemyslíte vážně? Vždyť je to volše! Na beku ať uklízí forvardy ale do útoku mi ho nedávejte.“ Trenéři si to však nenechali rozmluvit a Janda jim důvěru splatil – při porážce Slavie 0:2 vstřelil obě branky. Od té doby už Pilát proti jeho přítomnosti v útoku nikdy neprotestoval... Ještě v tom samém roce se v Paříži zúčastnil historicky první fotbalový tým nově vzniklého Československa tzv.Pershingovy olympiády (sportovní hry států spojeneckých armád). Ve finále turnaje proti domácímu týmu ještě čtvrt hodiny před koncem náš tým prohrával 1:2, poté se však obránce Janda přesunul do útoku. Šest minut před koncem utkání vyrovnal na 2:2 a za chvíli strhnul vítězství na stranu Československa. Od té chvíle nastupoval v útoku nastálo i v národním týmu.

V čem spočívala jeho síla? Tak za prvé, uměl hrát všude. Obrana, záloha, útok, nic z toho mu nečinilo nejmenší potíže. Za druhé, Janda byl nazýván fotbalový tank. Do každého souboje šel se stoprocentním nasazením, žádný míč pro něho nebyl ztracen, ať už byl kdekoliv. Nejen, že se nebál jít do souboje, ale on se v nich přímo vyžíval. Ač tak na první pohled nevypadal, byl neskutečně rychlý, po celý zápas aktivní a prý snad nevyčerpatelný. A konečně za třetí, uměl na soupeřovu branku vyslat tvrdé a přesné střely a rozhodovat důležité zápasy. Jelikož dlouhou dobu hrával v obraně, dokázal se dokonale vžít do role soupeřova obránce a přesně věděl, jak jej nejlépe znervóznit či obrat o balon. Jeho specialitou byly také dorážky a góly ze skrumáží před brankou. Toto je například část jeho charakteristiky z dobových novin: "Dobíhal a dorážel míče - ale to nebyla jen náhoda, to nebyla jen předvídavost, ale množství nastřádaných zkušeností. Dovedl oblafnout brankáře, jeho předností byl bleskový postřeh, psychologie a cílevědomá taktika."

V jednom se však doslova vyžíval. Plašení brankářů. V roce 1921 hrál národní tým historicky první zápas se Švédskem. Několik minut před koncem vedli seveřané 2:1, když jejich gólman výborným zákrokem zastavil jen tak tak na brankové čáře Jandovu střelu. Diváci na Letné se i přesto začali radovat ze vstřeleného gólu a tak se rozhodčí běžel zblízka podívat, kde že ten míč je. Švédský brankář, který balon zalehl, se ochotně zvedl a sudímu ukázal, že je opravdu ještě na čáře. V tom najednou mezi oběma vesele prolétl Janda, nechráněný míč, ležící na lajně doťukl do branky a začal se radovat z gólu. „Unfair,“ stačil ještě ze sebe vyhrknout švédský gólman, avšak jelikož rozhodčí do té doby hru nepřerušil, nezbylo mu nic jiného, než gól uznat. Po utkání pak zkušený sudí řekl jen „To jsem ještě nezažil…“ Podobnou zkušenost s Jandou, jako švédský brankář Jacobson má i legendární gólman glasgowského Celticu Shaw. Během přátelského utkání na Letné za stavu 1:1 dostal od obránce „malou domů“. Míč si zpracoval a připravoval k nakopnutí dopředu, když najednou se proti němu vyřítil sparťanský tank... Než se Shaw vzpamatoval, míč byl v síti - Janda šel předtím jakoby bez zájmu od branky soupeře, najednou se však bleskurychle otočil, vlétl brankáři pod nohy a Sparta tak zvítězila 2:1. Po zápase seděl nešťastný Shaw na lavičce a stále tomu nemohl uvěřit: „Pětadvacet let chytám, v životě mě ale nikdo nevyděsil jako ten chlap s pleší.“

Když dnes přijede Barcelona na Spartu, je to pro nás svátek. Ve 20. a 30. letech minulého století to však bylo přesně obráceně. Rok co rok jezdila Železná Sparta na turné po Španělsku, kde si získala obrovské množství fanoušků a vyprodávala stadiony po celém Pyrenejském poloostrově. Všechno začalo v roce 1921, kdy se Sparta utkala v Barceloně s místním FC o titul nejlepšího týmu kontinentu. Již několik týdnů předem lemovaly Barcelonu obrovské plakáty s fotografiemi hráčů Sparty, v novinách se v den zápasu objevovaly velké titulky „Dnes hraje Janda“... Sparta nakonec zvítězila 3:2, stala se nejlepším klubem Evropy (bez Anglie) a na Barcelonském náměstí Gran Plaza Kataluna vlála česká vlajka... Miláčkem místních fanoušků se stal holohlavý útočník Chanda, jak se Jandovo jméno ve španělštině vyslovuje. Jeho popularita dosahovala obrovských rozměrů, diváci na stadionech vyvolávali jeho jméno a tleskali mu více, než domácím hráčům. Zástupci Barcelony byli rozhodnuti udělat pro získání Jandy do svého týmu i nemožné. Jednou za ním přišli po zápase do šatny a oznámili mu, že jej chtějí angažovat a to za jakoukoliv cenu, jen ať si řekne, kolik chce. Janda tehdy neměl dobrou náladu a aby se jich zbavil, z legrace pravil 100 tisíc peset (tehdy více než milion korun). Odpověď jej však překvapila: „To je samozřejmé, pane Janda. S menší částkou jsme ani nepočítali. Můžeme si plácnout.“ Jak všichni víme, Janda nakonec do katalánské metropole neodešel, ze Sparty se jen na sklonku kariéry vrátil do mateřského klubu Praha VII, kde ukončil svoji bohatou kariéru.

Možná přemýšlíte, jak se zrodil jeho pseudonym Očko, který se všude uvádí u Jandova jména. Povídá se, že je to památka na jedno utkání na Kladně, kde jej spoluhráč kopl do obličeje a zraněné oční víčko mu špatně srostlo. Od té doby měl Janda jedno oko jakoby přivřené. Na již zmíněné Pershingově olympiádě v roce 1919 se stal velkým oblíbencem diváků, zejména Američanů. Ti za ním po jednom zápase přišli a zeptali se jej, zda mu je opravdu padesát let, jak se po Paříži šíří. Tou dobou osmadvacetiletý Janda jen rezignovaně pokývl hlavou, ať si to vyloží jak chtějí...

Říkával: „Kdo není srdnatý, není dobrý střelec.“ Soudě dle jeho sparťanské bilance 284 gólů v 330 utkáních, Janda srdnatý byl.

alvaro_recoba


Profil:
Jméno: Antonín Janda
Narození: 21.9.1892
Úmrtí: 26.11.1960
Kluby: SK Praha VII, Sparta Praha
Ve Spartě od - do: 1916 - 1926
Bilance za Spartu: 330/284
Bilance za Spartu v lize: 35/41