… hrála pražská Sparta, no a já jsem tam chtěl určitě vyrazit.

Když končila podzimní část, tak jsem se skoro nemohl dočkat, až už ten podzim dopíše poslední kapitolu. Nějak mě nebavilo jezdit na Spartu v obavách a vracet se domů ve špatné náladě. Přesto jsem však vždy do auta nasedl a na fotbal se vydal. Přiznám se však, že to žádná radost nebyla. Pauza mi ale pomohla a já se začal na Spartu zase těšit. Na Julisku mi to ještě nevyšlo a já zápas sledoval z gauče, ale na Letnou jsem už opravdu musel. A bylo mi úplně jedno, že ta Letná je zlínská.

Laskaví pravidelní čtenáři jistě vědí, že z Budějc nás za Spartičkou většinou jezdí víc, tentokrát se mi ale nikoho z naší party zlákat na výjezd nepodařilo. Honza v týdnu vyrazil makat do Anglie, Zdendu na nedělní termín na Moravě nemělo ani cenu oslovovat, no a Roman, který většinou bývá tutovka, se tvářil všelijak, když jsem cestu do Zlína navrhoval, rozhodně ale ne nějak nadšeně. Takže to nakonec dopadlo tak, že buď pojedu na fotbal sám, nebo si střihnu druhé ligové kolo po sobě pouze v televizi. Toho ale bohdá nebude, aby budějcký Ivoš takhle zgaučovatěl. Smířil jsem se tedy s tím, že ten flák cestu musím absolvovat sám, na netu zakoupil lístek a čistě jenom pro formu, aniž bych snad očekával nějakou odezvu, napsal na ksichtoknihu nabídku, že mohu nabrat klidně tři spolucestující na trase ČB – Zlín. A ejhle, kdo by to čekal, ozvali se mi dva Sparťani z Tábora.

Je neděle ráno sedám do auta a razím směr město husitů. Tam na mě na autobusové zastávce Nový hřbitov budou čekat moji dva parťáci na cestu, Milan a Ondra. Táta se synem. Trochu mi tedy v hlavě vrtá červíček, zda snad jméno té autobusové zastávky nevěstí něco temného, ale tak pověrčivý snad ani nejsem. Vždyť přece, chceme-li pomýšlet na mety nejvyšší, na domácí i evropské scéně, nemůžeme se bát nějakého Zlína. Lehký respekt určitě, ale strach, to rozhodně ne. Pochybnosti vyháním z hlavy, pomalu se blížím na místo srazu a už se těším, že se seznámím s někým stejné víry, s někým, komu v žilách koluje ta správná rudá krev. Pak už se se svými novými známými bez problémů scházím, oni nastupují ke mně do auta a vyrážíme. Před námi je dlouhá cesta a na jejím konci, jak doufám, úžasné fotbalové představení s dobrým koncem.

Rád, i když blbě, jsem fotbal hrával, rád se na fotbal dívám, rád o fotbale čtu a rád si o něm povídám. Ale i v těchto činnostech mám zimní deficit. Naordinoval jsem si totiž poté, co se na mě ze všech stran a bohužel i ze SF hrnulo, jak jsme ve všech činnostech marní, zatímco všichni kolem nás a nejvíc slátanci jsou úžasní a nedostižní, karanténu od všech podcastů, diskusních fór a článků s komentáři různých odborníků i pseudoodborníků. Neměl jsem jednoduše na ty kecy náladu. Teď už jsem, ale nějaké fotbalové povídání potřeboval a proto jsem doufal, že moji pasažéři budou aspoň trochu řeční a tu dlouhou štreku prokecáme, aby to trochu utíkalo. Pravdou je, že Ondra toho moc nenamluvil, konec konců, o čem si má povídat patnáctiletý kluk se starým dědkem, ale s Milanem jsme hubu skoro ani nezavřeli. Probrali jsme Spartu zleva doprava, zepředu dozadu, tam a zpátky. Hezky historii i současnost, hráče minulé i dnešní, rozebrali jsme vejbory a než jsme se nadáli, byli jsme na místě. Ještě v hospodě před staďákem jedno pivo, já tedy nealkoholické, a jdeme na věc.

V mobilu jsem zkontroloval sestavu, s povděkem přivítal Irvinga a Sonneho v základu, mírně povytáhl obočí nad Vojtou pouze na lávce a pak už vyběhli borci na trávník. A ejhle, změna. Šulo, který podle předzápasové sestavy hrát měl, je jenom na střídačce. Snad s ním nic není a jestli ano, tak snad nic vážného, pomyslím si. Ale to už rozhodčí Beneš zadul do svého pracovního nástroje a hra mohla začít. Tedy hra, on to byl zápas dvou naprosto rozdílných poločasů. V první pětačtyřicetiminutovce se domácí hráči úporně bránili a naši borci hledali klíč k odemkntí jejich obrany. A byla to docela nuda, jak to tak bývá, když hrají fotbalisté proti kopáčům na trávníku kvality zoraného pole. Výjimkou byla střela Mercada z devatenácté minuty, která skončila na břevně a o čtvrt hodiny později šance téhož hráče, kterou zlikvidoval zlínský golman Dostál. Čím dál víc to vypadalo, že to může být zápas o jednom gólu a při naší klice o gólu do brány Vindahla.

Do šaten se šlo za bezbrankového stavu a do druhé půle vletěli naši hráči se zjevnou snahou neponechat nic náhodě a o osudu utkání co nejdříve rozhodnout. Soupeře jsme mleli a bylo znát, že domácím pomalu dochází šťáva. Na gól jsme si ale museli počkat až do pětašedesáté minuty, kdy Irving převzal ve vápně míč, namazal Rrahmanimu a Albion se nemýlil. Mimochodem, všimli jste si jaká je to paráda, když hráč umí zpracovat balón? To se to nahrává na góla, když vám míč zůstane při převzetí u nohy.

Na zhruba dvacet posledních minut nastoupil přece jenom i Šulo a o pět minut později jsme již vedli o dva. Za vápnem napřáhl z první Mercado a bylo to. Ona občas ta střela ze střední vzdálenosti má svou platnost. Tento fakt později potvrdil i Haraslín, který vymotal tři bránící Zlíňáky a uzavřel skóre na 3:0 pro Spartu. To už byl na place i Vojta, škoda jen, že pouze na necelou čtvrthodinku. To mám Brianovi trochu za zlé. Naopak kvituji, že v samém konci dostal čuchnout i Hugo Sochůrek.

Na jih Čech jsme se vraceli z výjezdu s veselou a už se těším na neděli na pravou Letnou na Hradec. Máme jim co vracet.

Ave Sparta

Ivoš


Co se aktuálně mezi fans děje?

Zalízt do nor - report z utkání Dukla - Sparta

Fanoušek měsíce - Martina a Machy

PF 2026

"Očekávání vás fanoušků mají být ta nejvyšší" říká Tomáš Rosický - II. část rozhovoru s Tomášem Rosickým pro náš web

"Nejdůležitější v životě fotbalisty je dlouhodobá motivace" říká Tomáš Rosický - I. část rozhovoru s Tomášem Rosickým pro náš web

ŠŤASTNÉ A SPARŤANSKÉ! A ÚSPĚŠNÝ ROK 2026!

V krysím kolečku - report z utkání Sparta - Aberdeen FC