Bonyos | 09.07.2014 02:39

Na konci března jste si mohli přečíst první část rozhovoru s legendárním sparťanským útočníkem a vícemistrem světa z roku 1962 Václavem Maškem. Nyní si můžete přečíst druhou část rozhovoru, která je zaměřena na nefotbalovou a pofotbalovou část života této sparťanské legendy.

Václav Mašek zvládl souběžně s hraním za Spartu vystudovat ČVUT a získal titul inženýra. Po ukončení fotbalové kariéry, jíž celou strávil v rudém dresu – odehrál v něm 677 zápasů a vstřelil 406 branek, pracoval v Úřadu pro patenty a vynálezy. Po sametové revoluci 1989 se stal na více než dva roky předsedou fotbalové Sparty. Poté pracoval více než deset let v Nadaci fotbalových internacionálů a nyní je předsedou správní rady nově vzniklého Nadačního fondu ACS. V listopadu 2013 vydal Václav Mašek svou knihu Věrné sparťanské srdce, na které je unikátní, že své vzpomínky zpracoval po literární i obsahové stránce bez pomoci dalších profesionálů. O tom všem si přečtěte v následujícím rozhovoru.

Jak jste zvládal hrát za Spartu a zároveň studovat na vysoké škole?

Toto období sedmi let (místo pěti, protože dvakrát jsem opakoval ročník a nebo jsem ho ani nezačal) byla doba, na kterou vzpomínám nerad, protože to pro mě bylo hodně těžké. Trenér Ježek mi studium na vysoké škole i svým způsobem vyčítal, protože jsem fotbalu nedával maximum. Rčení, že dvěma pánům nemůžeš sloužit, je pravdivé, protože buď jsem mohl být na tréninku, nebo ve škole. Nejhorší pro mě nebylo období ligy, ale zimní zájezdy se Spartou do zahraničí, kde jsme vždy byli jeden až dva měsíce a já kvůli tomu ztratil celé zkouškové období. Časem jsem byl postaven do situace, kde mi říkali „škola, nebo fotbal“ a já jsem byl takový fackovací panák mezi dvěma velkými soupeři. Když jsem ale překonal dva první kritické roky, které byly rozhodující, tak jsem si řekl, že školu chci dodělat, když už jsem to všechno absolvoval. Určitě jsem šidil fotbal, ale šidil jsem i školu.

Proč jste vlastně šel na vysokou školu?

Chtěl jsem mít zajištění, protože když jsem začínal na Spartě a ještě jsem na vysokou školu nechodil, tak jsem viděl případy hráčů, kteří končili své kariéry a ocitali se v potupném stavu. Když ještě hráli fotbal, tak bylo vše dobré, ale poté, co skončili, tak museli začínat ve věku kolem čtyřiceti let někde v továrně úplně od začátku, což pro ně bylo hrozné. A jak rodina, tak i trenér Kolský mi říkali, že je potřeba myslet na budoucnost. Ovšem nepočítal jsem, a ani jsem nemohl vědět, jak to bude vypadat. Jsem rád, že jsem to všechno absolvoval úspěšně, ale kdybych dopředu věděl, co všechno to bude obnášet, tak bych to asi znovu nepodstoupil.

Jak jste se vlastně dostal na Úřad pro patenty a vynálezy?

Nabídku na práci na Úřadu pro patenty a vynálezy jsem dostal od jednoho velikého příznivce Sparty, který tam pracoval. Tu nabídku jsem dostal během dvou let asi třikrát, ale ze začátku jsem ji nebral moc vážně. Když jsem ovšem tu nabídku dostal potřetí a na Spartě jsem se už rozhodoval, že bych skončil, tak jsem o ní samozřejmě uvažoval velice vážně, navíc jsem mohl pracovat v oboru, který jsem vystudoval. Byl jsem se na Úřadu pro patenty a vynálezy podívat, zjistil jsem co a jak a nastoupil jsem tam.

Jak vnímáte Vaše působení v pozici předsedy Sparty na začátku 90. let?

Nepamatuji se, že bych někdy v životě zažil větší šok, než když jsem byl zvolen předsedou Sparty, vůbec jsem s tím nepočítal. Dávno předem jsem sparťanskému vedení, které poté odstoupilo, říkal, že to dělat nechci a ani nemůžu, navíc jsem s tím neměl žádné zkušenosti. Přesto mě zvolili, a proto jsem byl v šoku. Měl jsem sice trochu přehled o struktuře a tom, jak vypadá práce v takovém klubu, jako je Sparta, ale to, že bych tomu měl předsedat, mě nenapadlo ani v tom nejlepším nebo nejhorším snu. Musel jsem se s tím vyrovnat. Vtip byl v tom, že jsem se opět musel rozhodovat mezi tím, jestli skončím a půjdu dělat profesionálně předsedu fotbalového klubu nebo jestli budu dělat obojí a nebo jestli funkci předsedy vůbec dělat nebudu. Nakonec jsem se rozhodl, že to budu dělat společně s prací, ale ukázalo se, že to absolutně nelze, a že je potřeba se tomu věnovat na plný úvazek. Když jsem potom začal mít zdravotní problémy, tak jsem musel ve funkci předsedy po dvou a půl letech skončit.

Na druhou stranu Sparta v té době budovala nové mužstvo, takže já jsem se podílel na stavění nového týmu s trenérem Uhrinem, které tu dalších osm let velice úspěšně hrálo. To byla práce, která mě ohromně bavila. Sportovní stránka klubu byla, podle mě, velice úspěšná, jak v domácí lize, tak v Lize Mistrů. Takže na to vzpomínám rád. Ale na tu všechnu těžkou práci ohledně toho, jak se začaly osamostatňovat všechny jednotlivé oddíly Sparty (pozn. původně byly všechny sportovní oddíly sjednoceny do TJ Sparta Praha), každý chtěl být samostatný, navíc byla poměrně špatná legislativa, všechno bylo nové... Na to vzpomínám nerad.








Jak jste se dostal k Nadačnímu fondu ACS?

Dělal jsem dvanáct let v Nadaci fotbalových internacionálů, takže jsem měl určitý náhled na pomoc bývalým fotbalovým hráčům. V Nadaci fotbalových internacionálů jsem se dostal do kontaktu s hráči, které jsem neviděl desítky let, kteří byli starší než já, nikdy jsem s nimi nebyl spoluhráčem a po čtyřiceti letech jsem se s nimi setkal, to byl zvláštní a krásný pocit. Zkušenosti, které jsem měl z Nadace fotbalových internacionálů se teď snažím uplatnit tady na Spartě.

Co to Nadační fond ACS vlastně je?

Jedná se o pomoc bývalým hráčům, kteří budovali historii Sparty. Velice mě překvapilo, že Sparta, jako první klub v republice, se chce starat o své bývalé hráče. Je to od ní krásná myšlenka. Jsem velice rád, že se to podařilo zrealizovat a já jsem se mohl do Sparty opět vrátit a Nadačnímu fondu, kde jsem předsedou správní rady, pomoci. Nadační fond vznikl v dubnu minulého roku a během několika měsíců se nám podařilo nastartovat pomoc do takového stádia, že ty nejstarší hráče, kteří pomoc potřebovali nejvíc, už máme podchycené a jsme schopni jim v různých životních situacích pomoci.

V historii Sparty existovalo přes tisíc hráčů, kteří tady odehráli minimálně jeden zápas. V současné době jich už asi čtyři sta padesát bohužel nežije. Pořád tu je ale pět set padesát žijících hráčů, kteří se podíleli na historii Sparty. Pomoc se bude postupně týkat všech hráčů, kteří tady ve Spartě hráli, a kteří pomoc potřebovat budou. Nyní pomáháme jen těm nejstarším hráčům, protože ti tu pomoc potřebují nejvíce. Je zde řada hráčů, kteří si pomoci Nadačního fondu velice váží a postupně k tomu dojdou i ti hráči, kteří pomoc zatím nepotřebují.

Na jaké bázi probíhá pomoc bývalým hráčům?

Pomoc probíhá na té úrovni, že hráč si požádá o finanční příspěvek a správní rada to musí projednat a žádost schválit nebo zamítnout. Týká se to věcí zaprvé zdravotních, ale i jiných věcí, které zasahují do života fotbalisty. Pokud někdo z bývalých hráčů musí například na operaci, tak se mu snažíme pomoci jak lékařsky, tak finančně. Máme dohodu s Nemocnicí Na Bulovce, kde bývalí hráči mohou podstoupit vyšetření, která v jiných nemocnicích podstoupit nemohou. Hráči vědí, že kdyby se jim něco stalo, tak jim Nadační fond může pomoci. Je to pro hráče i psychická podpora, protože vědí, že se mají na koho obrátit a klub, jehož historii budovali, je na stará kolena nenechá ve štychu. Mě tahle práce naplňuje, protože má smysl. Na řadě hráčů vidím, že jsou šťastní, spokojení a dostali se zpátky mezi kamarády, vídají se na zápasech... To je práce, která musí člověka naplňovat dobrým pocitem.

Jak se zrodil nápad na napsání vlastní knihy?

Vzniklo to úplně náhodou. Napsání knihy jsem se třicet let bránil. Občas byly pokusy, že nějaký novinář přišel, že by se mnou rád něco napsal, ale já to vždy odmítal. Hlavní důvod, proč jsem se rozhodl knihu napsat, byl ten, že jsem si vlastně uvědomil, že když jsem tady na Spartě končil svoji ligovou kariéru, tak moje děti byly malé a o moji fotbalové kariéře nevěděly vůbec nic. Navíc mě moje děti požádaly, jestli bych něco nenapsal svým šesti vnoučatům, kteří o mě také nic nevědí. Měl jsem báječného otce, který mi dokumentoval celou moji kariéru, udělal mi sedm nebo osm knih s novinovými výstřižky, takže jsem se ke své kariéře postupně vracel.

Nějak jsem začal psát a řekl jsem si, že to bude něco jako diplomová práce o velikosti kolem padesáti stránek, napíšu to do počítače, dám to svázat a předám to dětem. Postupně se to ale nabalovalo, rozrůstalo se to a zjišťoval jsem, že těch věcí, které jsem při fotbale zažil je strašně moc – jenom třeba zájezdů do Ameriky a na jiné kontinenty bylo asi sedm nebo osm. Takže se to nabalovalo a navíc mě to začalo bavit. A nakonec jsem svoje vzpomínky sepisoval skoro tři roky. Poté se k tomu dostali dva spisovatelé a jeden vydavatel, kteří mi řekli, že by se to mohlo vydat knižně. Tak tedy vznikala moje kniha.

Navíc se vydání knihy hezky načasovalo se sto dvacátým výročím od založení Sparty, že?

Když jsem psal knížku druhým rokem, tak jsem si uvědomil, že příští rok bude Sparta slavit své sto dvacáté narozeniny a říkal jsem si, že by to byl nádherný dárek. Já jsem ve Spartě jako hráč působil dvacet let, což je jedna šestina doby její existence. Takže poté jsem se snažil, aby mi to časově k tomu výročí vyšlo. To se také podařilo a jsem za to moc rád, mám z toho velikou radost. Nakolik se mi to podařilo, aby se to lidem líbilo nevím, ale je to kniha určená především pro moje děti a vnoučata a pro ty fanoušky Sparty, kteří tu dobu prožívali společně se mnou.












Jak jste prožíval rok 2012, který byl ve znamení padesátého výročí od MS v Chile?

Bral jsem to velice emotivně, byl to úžasný zážitek. Dlouhou dobu se tady na mistrovství světa 1962 vůbec nevzpomínalo. Bralo se to tak, že se něco událo, roky ubíhaly a stále nic. Ocenění na vyhlášení Sportovce roku 2012 přišlo v okamžiku, kdy už polovina mužstva nežila. Je to škoda, protože to mužstvo si zasloužilo nějaké ocenění mnohem dřív.

Rok 2012 byl pro mě zajímavý v tom, že jsme byli pozváni do Brazílie, kam nás jelo pět z našeho mužstva z roku 1962. Když jsem v Brazílii viděl, jak nás tam přijali, tak jsem si to nedokázal dát dohromady s tím, že doma o nás žádný zájem není. Najednou přijedeme do Brazílie, padesát let po mistrovství světa a oni nás všechny znají, všechno vědí, kde kdo hrál, jak kdo hrál, kdo dával góly... To jsem bral velice emotivně a velice to za mě vzalo. V São Paulu jsme otevírali výstavu k MS 2014, které se koná v Brazílii a poté jsme na společném sezení s brazilskými hráči, kteří hráli proti nám ve finále, dostali vyznamenání od FIFY za MS 1962. To jsem byl úplně naměkko, bral jsem to jako velikou poctu, až bych řekl, že jsem si to jako sportovec nezasloužil, protože je víc lidí, kteří by si takové vyznamenání zasloužili. Když nás potom v Praze na vyhlášení Sportovce roku zařadili mezi legendy, tak si myslím, že jsme se oprávněně dostali pocty i tady u nás a jsem za to rád. Byl to krásný večer a bylo vidět, že lidé na MS 1962 v Chile nezapomínají.

Co pro Vás znamená Sparta?

Fotbal byl můj život a je můj život pořád. Sparta je nejlepší fotbalový klub u nás. Na Spartě jsem prožil většinu svého života, jak jako hráč, tak jako funkcionář, teď jako další funkcionář v Nadačním fondu, mám zde řadu přátel. Nejradši vzpomínám na svá dorostenecká léta ve Spartě, to bylo úžasné. Chodím na Spartu, žiji se Spartou, mám tady práci v Nadačním fondu, práci radostnou, práci s kamarády, se kterými jsem tady hrál. Co víc bych si mohl přát.

Děkuji Vám.

Bonyos


První část rozhovoru zde: Rozhovor s legendárním sparťanským útočníkem VÁCLAVEM MAŠKEM 1. díl.

zdroj foto: www.sparta.cz, www.gambrinusliga.cz,

Bonyos | 09.07.2014 02:39 Vstoupit do diskuze
3