sparta forever homepage
Jméno: heslo: ?
zaregistruj se hledej

reklama

O Spartě s ...

Rozhovor s legendárním sparťanským útočníkem VÁCLAVEM MAŠKEM

Bonyos 24.03.2014 10:21

Václav Mašek se narodil 21.3.1941 a jeho první fotbalové krůčky vidělo hřiště v pražském Braníku, kde se narodil. V dorosteneckém věku přestoupil do Sparty Praha, klubu našich srdcí, ve kterém hrál celou svoji kariéru. V rudém dresu odehrál 677 zápasů, v nichž vstřelil 406 branek.

Mezi nejdůležitější zcela určitě patří dva góly do sítě slovenské Žiliny při barážovém utkání na neutrální půdě v Brně roku 1962. Sparťanský střelec tak zásadně promluvil do diskuse o bytí či nebytí Sparty v 1. československé lize. Výhru Sparty 2:0 díky brankám Václava Maška sledovalo na brněnském stadionu dvacet tisíc sparťanských fanoušků. Téhož roku byl členem legendárního stříbrného týmu na MS v Chile. V zápase s Mexikem vstřelil branku po patnácti(!) vteřinách hry, což byl do roku 2002 nejrychlejší gól v historii mistrovství světa.

Se Spartou vybojoval dva tituly v letech 1965 a 1967, Československý pohár roku 1964 a téhož roku i Středoevropský pohár, v jehož finále vstřelil dvě branky Slovanu Bratislava. Ve 2. kole PMEZ 1967/68 vstřelil Václav Mašek hattrick do sítě Andrlechtu Brusel a v odvetě přidal další dvě branky, z nichž ta druhá byla nejhezčí branka v Maškově kariéře - neskutečná pumelice z přímého kopu skončila přesně v šibenici soupeřovy branky.

Souběžně s hraním ve Spartě dokázal Václav Mašek vystudovat vysokou školu – ČVUT a získal tak inženýrský titul. Po ukončení aktivní kariéry pracoval v úřadu pro patenty a vynálezy. Po listopadové revoluci 1989 se stal na dva roky předsedou fotbalové Sparty. Několik let působil v Nadaci fotbalových internacionálů, nyní pracuje v Nadačním fondu ACS, který vznikl na jaře 2013. Minulý rok vydal Václav Mašek vlastní autobiografii, která vyšla k příležitosti 120. výročí od založení Sparty.

V prvním díle rozhovoru si můžete přečíst o fotbalových začátcích této legendy, o působení ve Spartě či o stříbrném MS v Chile 1962.


Jaké jste měl dětství?

Dětství jsem měl krásné, bylo hodně fotbalové. Otec hrál fotbal za Braník, strejdové hráli také fotbal i hokej, takže já jsem se už jako špunt pořád motal kolem sportu. Také jsem se učil hrát na harmoniku a bavilo mě to. Poté, co jsem přestoupil do Sparty jsem se musel rozhodnout mezi fotbalem a hudbou. Zvolil jsem fotbal a udělal jsem dobře (úsměv).

Jaké byly Vaše začátky ve Spartě?

Trvalo půl roku než byl vůbec schválen můj přestup z Braníka do Sparty. Přestupu do Sparty jsem si nesmírně vážil. Byl jsem šťastný, že jsem se sem dostal, ale další můj osud se odvíjel téměř nezávisle na mně. V dorostu jsem se dostal do správných rukou, protože ho trénoval pan Preis, bývalý ligový fotbalista a reprezentant. V 1. dorostu Sparty jsem se dostal k panu Čihákovi, což byl veliký expert, osobnost, působil na Spartě spoustu let a vychoval spoustu hráčů. V mládí jsem měl štěstí na dobré trenéry. Na dorostenecká léta vzpomínám velice rád.

Trenéři mě postupně vychovali pro ligový fotbal, naučili mě mít fotbal rádi a naučili mě, co všechno musím dělat, abych hrál na ligové úrovni. Pokud hráč nemá štěstí na dobrého trenéra v mládeži, tak se těžce někam dostane.

Jaký byl přechod mezi dospělé?

V osmnácti letech mě poprvé vyzkoušeli v A-mužstvu Sparty, což pro mě byla obrovská pocta. Při příchodu do kabiny jsem nevěděl, koho mám dřív pozdravit. Pamatuji se, že nás tenkrát přijali moc pěkně, možná i proto, že potřebovali někoho mladého, kdo by tam za ně běhal (úsměv), přinesli jsme do týmu novou krev. Každopádně ten přechod mezi dospělé mi spoluhráči hodně ulehčili, navíc se mi celkem dařilo, střílel jsem i branky.

Sparta hrála v té době na dně tabulky, čím to bylo?

V té době byl takový útlum, mužstvo se doplňovalo, a proto jsme vyloženě hráli o sestup. O to jsme to měli my mladí těžší. Ale nijak jsme si sestup nepřipouštěli, což bylo dobře. My mladí hráči jsme navíc byli šťastní, že můžeme hrát v ligovém mužstvu. Vše vyústilo barážovým utkáním roku 1962 se Žilinou v Brně, kde jsme ligu zachránili, takže nakonec to skončilo dobře.

Co se změnilo, že Sparta najednou místo o sestup hrála o titul?

Mužstvo se v tu dobu neustále měnilo, měnili se hráči, trenéři a vše postupně vznikalo během čtyř let, kdy jsme hráli na hranici sestupu. Přišla řada hráčů, kteří situaci hodně vylepšili, bez nich by se mužstvo tak rychle nevzpamatovalo. Přišel Andrej Kvašňák, Josef Vojta, Tomáš Pospíchal, Pavel Kouba, Ivan Mráz a přišel trenér, pan Ježek, který na Dukle trénoval dorost. Nikdo nevěděl, jak to bude vypadat. Mužstvo se ale chytilo a hrálo dobře. Hrálo tak dobře, že během tří let jsme mohli být třikrát mistři, nakonec jsme byli mistři ob rok v letech 1965 a 1967. Ten ročník, který byl mezi tím, nás vysloveně podrazili rozhodčí v posledním zápase sezóny v Košicích. To je dodnes nesmírný podraz na celou Spartu. Košice hrály o záchranu a rozhodčí nás poškodil takovým způsobem...

Co říkáte takovýmto chybám rozhodčích?

Rozhodčí je také jenom člověk, takže se může mýlit. Otázkou je, jestli se v dané situaci mýlí s úmyslem, anebo bez úmyslu. Určitě jsem sehrál řadu utkání, kdy jsme byli výrazně poškozeni rozhodčími, ale sehrál jsem i řadu utkání, kdy nám rozhodčí pomohl. Bylo to v době, kdy jsem hrál já, je to i dneska. Pokud bych já nebo jakýkoliv jiný hráč řekl něco jiného, tak bych to bral, že není upřímný. Hrubé chyby rozhodčí dělají, ale nikdo je nemůže obvinit, že to udělali záměrně a ani se to nedá dokázat.

Co považujete za Váš největší fotbalový úspěch?

Myslím si, že pro každého fotbalistu by měla být nejvyšší meta mistrovství světa, protože to je naprosto mimořádná událost. Já jsem takové štěstí měl, že jsem se MS mohl zúčastnit. Navíc další životní štěstí jsem měl, že jsme se tam dostali až do finále. Ten kolektiv, kterému nikdo nevěřil, se nakonec dal dohromady tak, že jsme skončili druzí, což je úžasné. Takže na to bych měl vzpomínat asi nejvíce. Ale je tady Sparta, za kterou jsem odehrál téměř dvacet sezón. Moc rád vzpomínám na oba tituly, na utkání v PMEZ, ale i na barážové utkání. Byla to krásná doba.

Už základní skupina Mistrovství světa v Chile vypadala velice těžce, že?

Našemu mužstvu téměř nikdo nevěřil, protože vylosování bylo hodně těžké. Španělsko, Brazílie a Mexiko, všechno byli soupeři, kteří byli v té době lepší než my. Brazílie byla nejlepší mužstvo světa a Španělsko jedno z nejlepších mužstev Evropy, takže nám nikdo nedával naději na postup ze skupiny. Já si pamatuji, že jsem měl s mistrovstvím světa problémy ve škole, protože mě do Chile nechtěli pustit. Já jsem argumentoval tím, že za necelé tři týdny budu zpátky, takže mě nakonec škola pustila. Ale já jsem se nevrátil za tři týdny, ale skoro za devět. V té době mi bylo jednadvacet let a bral jsem to zcela jinak než starší spoluhráči. Měl jsem fotbalový život před sebou a bral jsem jako nesmírnou čest, že se mohu této akce zúčastnit.

To naše mužstvo bez důvěry se na prvních dvou zápasech chytlo. Utkání se Španělskem jsme sice vyhráli se štěstím a proti Brazílii se na začátku zápasu zranil Pelé, a protože se nesmělo střídat, tak hráli celou dobu o desíti, takže 0:0 bylo pro obě mužstva dobrý výsledek. My jsme měli tři body a postupovali jsme do čtvrtfinále. Ve čtvrtfinále s Maďarskem jsme měli zase obrovské štěstí, protože Maďaři byli celý zápas lepší. Nejlepší naše utkání jsme odehráli s Jugoslávií v semifinále, kterou jsme porazili 3:1.

Jak vzpomínáte na zápas s Mexikem?

Vůbec jsem nepočítal, že v tom zápase budu hrát a jsem panu Vytlačilovi nesmírně vděčný, že mě postavil aspoň na to jedno utkání. Já jsem se na ten zápas tak těšil, že jsem si ten gól prostě přivolal. I když v tom utkání o nic nešlo, tak pro mě to bylo utkání o všechno. Hned jak rozhodčí písknul, tak jsem vyrazil dopředu a po patnácti vteřinách hry jsem dal gól, který byl čtyřicet let nejrychlejším gólem na mistrovství světa.








Jak zpětně vnímáte finále s Brazílií?

Bůh ví, jak by finále dopadlo, kdyby byl býval mohl hrát Jan Lála, ale s natrženým svalem finále hrát nemohl. Myslím si, že pro nás je největším vyznamenáním a úspěchem to, že se nás Brazilci ve finále obávali. Všechny branky, které jsme ve finále dostali, byly z kategorie laciných. Nikdo se na našeho brankáře a mužstvo nemůže zlobit, ale prostě nám finále nevyšlo. Jsem přesvědčen, že jsme klidně mohli být mistry světa. Ale to už tak bývá, něco nám osud nadělil, ale úplně všechno nám nedal. Tak je to potřeba brát, v životě je to také tak.

Jak vzpomínáte na zápasy za reprezentaci?

Každé mezistátní utkání pro mě bylo vrcholem, pocit, když člověk stojí na hřišti a hraje statní hymna, to bylo něco úžasného a nezapomenutelného. Když si člověk uvědomí, že je na hřišti jedním z jedenácti nejlepších z celé republiky, tak se snaží v tom utkání odehrát to nejlepší, co v něm je.

Jak jste vnímal při zápasech fanoušky?

Fanoušky i pokřiky z hlediště jsem na hřišti vnímal velice intenzivně. Jak ty kladné, tak ty záporné. Pokud je jedna věc, kterou nám může nynější generace fotbalistů závidět, tak to jsou návštěvy, které chodily na zápasy. Dvacet tisíc, třicet tisíc nebo padesát tisíc na derby na Strahově, se teď zdá jako utopie, zvlášť když na některých stadionech chodí na ligu dva tisíce lidí. Tady na Spartě je to lepší, ale muselo by na Letné být každý zápas vyprodáno, aby to trochu připomínalo tu dobu, ve které jsem hrál já. Na těch zápasech bývala úžasná atmosféra.

Nepřemýšlel jste někdy o přestupu do zahraničí?

Nezapomeňme, že ta doba byla úplně jiná. Jednu dobu nebylo vůbec možné hrát v zahraničí, poté to bylo vázané na reprezentační starty a na věk. Za mojí kariéru se tyto podmínky několikrát změnily. Při fotbale jsem studoval vysokou školu a dokud jsem ji neměl dokončenou a neměl jsem odchozenou vojnu, tak přestup do zahraničí nepřicházel v úvahu. Poté, co jsem měl všechny podmínky splněné, tak mi bylo přes třicet let a abych šel v tomto věku hrát ven, to už svým způsobem nešlo.

Moc Vám děkuji.

Za sebe bych rád řekl, že setkání a povídání s panem Maškem pro mě bylo nezapomenutelným zážitkem na celý život, protože je opravdu výjimečnou a inspirativní osobností s obrovským sparťanským srdcem.

Brzy se můžete těšit na další část rozhovoru s Václavem Maškem, který bude o po-fotbalovém životě této sparťanské legendy.

Bonyos


zdroj fotek: www.sparta.cz,

Diskuze k článku

Komentáře (4)

  Novinky na internetu
hrac

Rosický Tomáš

známka:

6 8

zápasy: 6
góly: 1
ž. karty: 1
č. karty: 0

hrac

Plavsić Srdjan

známka:

6 0

zápasy: 5
góly: 1
ž. karty: 0
č. karty: 0

hrac

12. hráč

známka:

5 7

zápasy: 10
góly: 0
ž. karty: 0
č. karty: 0

hrac

Biabiany Jonathan

známka:

5 6

zápasy: 6
góly: 0
ž. karty: 0
č. karty: 0

hrac

Hovorka David

známka:

5 6

zápasy: 3
góly: 1
ž. karty: 0
č. karty: 0

1.  recchi  recchi  227

2.  DoktorBubus  DoktorBubus  208

3.  *n*  *n*  197

4.  Holous  Holous  193

5.  Sektor  Sektor  192

6.  bruno_rossini  bruno_rossini  184

7.  daaws  daaws  182

8.  Skříň  Skříň  180

9.  Pavel Bednar  Pavel Bednar  179

10.  kakamil  kakamil  175

11.  FVL  FVL  170

reklama
reklama
Facebook
Toto jsou stránky, které si tvoří samotní fanoušci fotbalové Sparty. Za jednotlivé příspěvky odpovídá jejich autor a nemusí vyjadřovat názory a stanovisko redakce.
Pokud chceš přispět i ty, neváhej a kontaktuj nás na fanousci@spartaforever.cz .
Zasláním jakéhokoli materiálu dává jeho odesílatel redakci automaticky svolení k jeho publikování na tomto webu a právo k případnému dalšímu využití.
Zároveň tím potvrzuje, že je jeho autorem. Jakékoliv užití obsahu těchto stránek včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků, videí a fotografií je bez písemného souhlasu Sparta Forever zakázáno.
2004 - 2017 (c) Sparta Forever (fanousci@spartaforever.cz) Follow spartaforever on Twitter
reklama
reklama