Ivan je pro mne symbolem úspěchů Sparty osmdesátých let. Když poprvé vyběhl na ligový trávník, bylo nám ho téměř líto. Tenhle maličký a hubený klučina že by měl ve sparťanské obraně úspěšně čelit urostlým a kosmatým borcům soupeře? Zdálo se to být nemožné a jeho nominace k utkání vypadala jako omyl. Za půl hodiny hry jsme už o něj neměli strach. Maličký subtilní Ivánek běhal po hřišti jako vítr, zle a neohroženě dotíral na soupeře a ... mydlil to hlava nehlava. Za chvíli jsme začínali mít strach spíš o to, aby vydržel na hřišti až do konce utkání. Ne proto, že by nestačil s dechem (plíce měl jako měchy!), ale proto, že by sudí nemusel mít pro jeho ostrý styl hry pochopení a mohl by ho vyloučit. Nestalo se tak ani při jeho ligové premiéře v roce 1981, ale, alespoň co já osobně pamatuji, ani nikdy později, v žádném z těch krásných 221 ligových střetnutích, které ve Spartě sehrál. Ivanova tvrdost byla prostě v normě. Prohlédněte si videa z různých momentů kariéry Ivana Haška vč. hodnocení trenéra Ježka: IVAN HAŠEK - VIDEO.

Příběh Jozefa Chovance, to je klasický čítankový bestseller o malém šikovném klučinovi z Dolních Kočkovců, který přišel do velkoměsta a v krátké době zde získal nejen majetek a slávu, ale i obdiv a srdce jeho obyvatel. Je to romantický příběh pro paní a dívky, hollywoodský scénář pro limonádový příběh s happyendem, ale i napínavý dobrodružný příběh o tvrdém chlapíkovi, který nedostal od života nic, co by si sám nezasloužil. A je to venkoncem i rodinná sága o mnoha dílech a peripetiích. Osmnáctiletý Jozef sehrál své první ligové utkání za Spartu v létě roku 1978 vedle strýce Františka, který ho krátce předtím přivedl na Letnou jako poslušného dorostence téměř doslova za ručičku. Své zatím poslední utkání, ke kterému si pouze odskočil ze své veledůležité funkce sparťanského manažera, sehrál pak na jaře roku 1995, coby zralý pětatřicátník. Mezi těmito dvěma okamžiky leží ovšem propast sedmnácti let. Na Letné se za tu dobu vystřídalo několik hráčských generací, spousta trenérů a funkcionářů a i my, fandové, jsme za ten čas proklatě zestárli...

Václav Mašek se narodil 21.3.1941. Začínal jako žák v týmu ABC Braník a v necelých 17 letech přestoupil do Sparty Praha. Pokud by v jejím dresu dal jen dvě branky, zasloužil by si své místo ve Dvoraně slávy našeho klubu. Na konci sezóny 1961/1962 měla Sparta a Dynamo Žilina vyrovnanou bilanci a teprve rozhodující zápas na neutrálním hřišti měl rozhodnout, který z týmů v lize setrvá a který sestoupí. Dnes neuvěřitelných 20 000 Sparťanů se vydalo do Brna podpořit svůj tým v boji o ligovou záchranu. Vyprodaný brněnský stadión, 35 000 diváků, sledoval urputný boj obou mužstev. Sparta, která se tehdy jmenovala TJ Spartak Praha Sokolovo, nastoupila v sestavě: Seidl - Potměšil, Hertl, Starý - Novák, Vojta – Pazdera, Dočkal, Kvašňák, Mašek, Kraus. 80 minut se hraje bez branek, poté přichází čas zachránce Vency Maška. Nechytatelnou bombou z 15 m překonává žilinského gólmana a chvíli poté střelou k tyči rozhoduje zápas o bytí či nebytí našeho klubu. Sparta vítězí 2:0 a zůstává v naší nejvyšší soutěži. A Venca se na dlouhé roky stává miláčkem Sparťanského tábora. Jenže Václav Mašek nedal jen tyto dva veledůležité góly. Sehrál v rudém dresu 677 zápasů, v nichž skóroval 406 x. Ligová bilance je také úchvatná: 309 utkání, 121 branek. Po zásluze je členem ligových kanonýrů.

Když se řekne Vlasta Burian, každý si hned představí skvělého komika a člověka, jehož humor přežívá všechny generace a oslovuje i generace současné. Říkalo se mu Král komiků. Málokdo ovšem ví, že Vlasta Burian za svého života holdoval sportu, a to nejenom jako fanoušek. Mnoho sportů provozoval aktivně, jmenujme například tenis, stolní tenis, jízdu na koni, plavání. Ovšem jeden sport tomu dominoval - kopaná. Vloni jsme na Sparta Forever představili speciální Intro k smutnému výročí smrti Vlasty Buriana a mnoho lidí se divilo, co má se Spartou společného. Ano, Vlasta Burian byl v první polovině dvacátých let minulého století aktivním fotbalistou, konkrétně brankářem Sparty. Působil též ve Viktorii Žižkov, ale jeho pouto se Spartou bylo mnohem silnější. K angažmá Vlasty Buriana ve Spartě se váže zajímavá historie, ze které je nakrásně vidět jakou náhodou se vlastně dostal tento umělec a komik do branky fotbalové Sparty na tehdejším letenském stadionu na pražské Letné, která patřila Spolku pro pěstování her české mládeže.

Josef Ludl svou kariéru započal v dresu mladoboleslavské Aston Villy, odkud v dorosteneckém věku přešel do Viktorie Žižkov. Již tam se projevovaly jeho přednosti: mimořádná technika, hbitost a vytrvalost, jimiž převyšoval spoluhráče. Viktoria Žižkov byla v té době jakousi zásobárnou Sparty a Slavie a proto nikoho nepřekvapilo, když si jej funkcionáři jednoho pražského S vyhlédli. Naštěstí pro nás se jednalo o Spartu a Josef Ludl v roce 1939, kdy Sparta prožívala generační krizi, náš klub posílil a stal se jeho neodmyslitelnou součástí. To když v prosinci 1936 končila smlouva Raymondu Brainemu, on podepsal na další dva roky, odjel k rodičům do Antverp, poté nastoupil v dresu Belgie v reprezentačním utkání a … odmítl se vrátit a po tahanicích začal nastupovat za Beerschot. Bouček musel na operaci s kolenem, Klenovec a Kaloczay odmítali hrát, pokud jim nebude přidáno…

Železná Sparta, podle mnohých odborníků nejlepší tým světa začátku dvacátých let minulého století, byla postavena na ose Hojer – Káďa – Pilát. Z této trojice nám zbývá představit si již jen dlouholetého středního obránce našeho klubu, tvrdého a nekompromisního fotbalistu, a v neposlední řadě i vynálezce penaltového „dloubáku“, který bohužel novináři později přivlastnili Antonínu Panenkovi a dali mu přívlastek vršovický. Řeč je samozřejmě o Antonínu Hojerovi, který zůstane zřejmě navždy nejlépe střílejícím obráncem v historii Sparty, protože v dnešní době můžeme jen stěží očekávat, že některý z beků vsítí v rudém dresu více než Hojerových 123 branek. Svoji karéru odstartoval v klubu SK Letná, odkud to do toho správného letenského týmu neměl daleko. Ačkoliv některé zdroje datují jeho přestup do Sparty o dva roky dříve, poprvé se v rudém dresu objevil pravděpodobně na jaře 1913, jen pár týdnů před příchodem další velké osobnosti, Karla Peška-Kádi.

Během první světové války to se Spartou vypadalo bledě. Většina fotbalistů byla na vojně, ostatní se rozutekli po jiných klubech a sestava se měnila zápas od zápasu. V rudém dresu se tak během čtyř válečných let vystřídalo mnoho hráčů, kteří však nezanechali v historii našeho klubu výraznější stopu. I zde se však najde výjimka. V roce 1916 přišel z SK Praha VII neznámý Antonín Janda, zvaný Očko. Okamžitě se stal hlavní postavou týmu nejen na hřišti, ale i v kabině. Jelikož o jeho mimofotbalovém životě nemáme k dispozici prakticky žádné informace, příběh této sparťanské legendy pro nás začíná až jeho příchodem na Letnou v již zmiňovaném roce 1916. Premiéru si odbyl v utkání s Viktorií Žižkov a sparťanský dres mu okamžitě přirostl k srdci. Přivedl do týmu i svého bratra Františka a spolu obstarávali prakticky veškerý chod klubu. Sháněli hráče na zápasy, obstarávali pro ně vybavení, vypůjčovali kopačky od soupeřů... Takto Sparta přežívala až do konce války. Po ní se do týmu vrátili všichni klíčoví hráči v čele s Káďou a Pilátem a Sparta si okamžitě vybojovala zpět své předválečné postavení.

Když uslyšíte o městečku jménem Žebrák, ležícím mezi Zdicemi a Hořovicemi v okrese Beroun, většině z vás se určitě vybaví pohled na známou zříceninu tamního hradu z počátku 14. století, která je cílem mnoha turistů. Pro nás, sparťanské fanoušky, by však známý hrad měl být jen okrajovou záležitostí. V Žebráku se totiž 26. prosince 1909 narodil jeden z nejlepších fotbalistů historie našeho klubu, autor 162 ligových branek v dresu Sparty, 29 reprezentačních gólů, nejlepší střelec fotbalového Mistrovství světa 1934… a tak by se dalo ještě dlouho pokračovat. Zkrátka Oldřich Nejedlý. Bližší informace o legendárním útočníkovi Sparty a československého fotbalu vůbec naleznete v tomto článku.

Když uslyšíme slovní spojení „nejlepší hráči v historii Sparty“, většině z nás se vybaví jména jako Oldřich Nejedlý, Pavel Nedvěd, Andrej Kvašňák, Antonín Janda-Očko, Václav Mašek či Jan Berger. V záplavě těchto vynikajících útočných hráčů se pak úplně ztrácí ti, kteří se neméně úspěšně bili za Spartu na druhé polovině hřiště – obránci. Ať už to byli Hojer s Pospíšilem, Perner se Čtyřokým, Vojta s Tichým či Chovanec se Strakou, obrana byla vždy chloubou našeho klubu. Úmyslně jsem zatím neuvedl hráče, jemuž je věnováno dnešní okénko do historie – je jím dlouholetý kapitán Železné Sparty třicátých a čtyřicátých let, základní stavební kámen stříbrného československého týmu z MS 1934 v Itálii a hlavně obrovský bojovník a srdcař, Jaroslav Burgr.

Dnes si představíme bezpochyby největšího oblíbence sparťanských fanoušků dvacátých let minulého století, tvůrce české uličky a člověka, jenž svůj nejdůležitější zápas vyhrál mimo fotbalový trávník, Václava Piláta. Hráč, považovaný za vůbec prvního opravdového kanonýra v historii našeho klubu, se narodil v květnu 1888 a dětství prožil v pražském Josefově. K fotbalu se dostal, jako ostatně téměř všichni jeho vrstevníci, náhodou. Na sklonku 19.století se k Pilátům přistěhoval do podnájmu kapitán Čtverlístku, jednoho z prvních fotbalových kroužků na našem území. Právě tento člověk byl první, kdo malého Vaška seznámil s kopanou a ten jí od té doby naprosto propadl. Spolu s kamarády proháněli hadrák na pláních po celé Letné od rána do večera.