Canizares | 02.11.2012 21:08

Předmluva Vladimíra Zemánka:
„Tato kniha je příběhem fotbalisty Jana Bergra. Kdosi o něm jednou prohlásil, že mu stačí hodit míč a on bude hrát se stejnou vervou na plácku jako ve finále mistrovství světa. Po několikaměsíční spolupráci se musím s tímto názorem plně ztotožnit…“



Kniha sama začíná poněkud netradičně. Na rozdíl od podobných autobiografických děl není úvod věnován útlému dětství, to přichází na řadu až později. Jako první na čtenáře doslova „ vybafne“ soudní rozsudek. Tedy kapitola, kvůli které si jméno tohoto fotbalisty pamatuje i velká část nefotbalové veřejnosti. Zevrubný soudní popis jeho největšího průšvihu (ostatně nebylo jich málo) je doplněn pohledem z druhé strany barikády, tedy jak si osudný incident pamatuje sám Honza Berger. Následuje popis jeho léčení u Apolináře. Už z úvodní kapitoly je tedy jasné, že se bude jednat o dost otevřenou zpověď.

Od třetí kapitoly už se jede klasicky popořadě. Přichází na řadu jeho nesmírně těžké dětství, fotbalové počátky na pláccích v Praze a jeho první klub TJ Břevnov. Pak následoval velký skok v jeho kariéře, zlanařila ho Škodovka Plzeň. Přitom jak se čtenář v knize dozvídá, jako první jej zkoušela získat Slávie! Jenže nabídla málo a tak to mladý Honza ještě půl roku vydržel, než přišla nabídka ze západu Čech, kam se stěhoval za trenérem Pospíchalem. Přitom stále bydlel v Praze, takže jeho denní program je v dnešní době jen těžko uvěřitelný.

„Já každý ráno vstával ve čtyři hodiny a ve tři čtvrtě na šest mi jel vlak. Osobák. V Plzni jsem z něj vylezl ve tři čtvrtě na osm a vod devíti jsme měli trénink. Když byly ten den dvě fáze, sedl jsem zpět na zpáteční vlak v šest a v půl desátý přišel domů A ráno zase znova.“

Po 2 letech v Plzni, které si v dost pochvaloval, přišla vojna a Honza se hlásil na Julisce. V týmu plném reprezentantů nedostával tolik příležitostí, postupně se však vypracoval, okusil, jaké to je zahrál si evropské poháry či obléct reprezentační dres. A po vojně už příchod do Sparty.

Ani tento příchod nebyl bez komplikací, nakonec však před v té době Pospíchalovou Bohemkou dal přednost rudému dresu. Otevřeně hodnotí tehdejší přestupové praktiky, nebojí se zveřejnit, kolik tenkrát pobíral a jak systém fungoval. Právě v kapitolách o Spartě je pěkně vidět, že se nebojí mluvit k žádnému tématu. Nevyhýbá se ani průšvihům v rudém dresu, odhaluje zákulisní spory mezi mužstem a výborem, hodnotí jednotlivé trenéry a hráče.

Zajímavá je pasáž o sparťanských fanoušcích:
„Hodně fotbalistů se mi přiznalo, že řev v ochozech nevnímá. Že sice slyšej nějakej hluk, ale neuvědomujou si vůbec, co lidi volaj. Já byl vopačnej typ. Jak lítalo vzduchem „Hóóónza Berger“, strašně mě to burcovalo a chtěl jsem hrát ještě líp, než by třeba bylo možný. Za takovej parádní doping jsem byl vděčnej. A myslím, že mezi mnou a vlajkonoši se vytvořil vztah víc než jen vzájemných sympatií. Byly dny, kdy se mi taky nedařilo, do šeho jsem kopl, to bylo špatný. Tihle kluci na mě však nikdy nepískali a nevolali „ Berger ven!“ Věděli, že si prostě na hráče může sednout sračkovej den a že s tím nic nenadělá. A taky měli jistotu, že jim to příště vynahradím. Když se mě pak po letech při vodchodu z Letný ptali novináři, co bych si s sebou do Švýcar nejraději vzal, pořád jsem vopakoval, že právě sparťanský vlajkonoše!“

Ve svých výpovědích zachází dokonce tak daleko, že prozrazuje i podrobnosti prohraného finále Československého poháru proti Spartaku Trnava: „Dohodli jsme se, že nesmíme dopustit, aby se Zacharovo jméno vobjevilo na nějaký trofeji, kterou získá Sparta. Tím spíš, že na podzim budeme stoprocentně kopat evropskej pohár. Prostě jsme se mu pomstili za všechno a zápas odehráli na půl plynu. I po prodloužení to byla pořád remíza 1:1, takže došlo na penalty. Pepa Chovanec nedal tu první, já zase tu poslední. Zachar utřel nos, pohár získala Trnava.“
Následuje popis jeho reprezentačních zkušeností, svůj vrchol vidí ve vítězství na olympiádě v Moskvě 1980. Poslední kapitoly jsou pak věnovány jeho angažmá ve Švýcarsku. Po konci aktivní kariéry měl pak nabídku dělat vyhledávače talentů pro Slávii, kvůli svému „letenskému srdci“ odmítl. Na úplný závěr přichází ještě nezbytná fotogalerie.

Honza Berger vždycky bude dělit lidi na 2 skupiny. Po přečtení knihy jsem stále na pochybách, do které se zařadit. Zdali mezi ty, co ho uctívají jako jednu z největších legend klubu (bohužel jsem neměl to štěstí, vidět jej na vlastní oči v rudém dresu) nebo mezi ty, kteří jej kvůli průšvihům, „prodanému“ zápasu a výrokům z posledních let moc nemusí. Kniha mě spíš posunula k první skupině, díky své otevřenosti. Je psána hovorově (jak ostatně napovídají ukázky) a díky své útlosti Vám vystačí na jednu delší cestu vlakem či autobusem (třeba na nějaký výjezd).

Canizares

Název: HÓÓÓNZA BERGER aneb jinak to nevidim
Autoři: Vladimír Zemánek, Jan Berger
Rok vydání:1992
Vydavatel: nakladatelství EXIT
Malý Československý anpfiff
Návrh obálky: František Bukeš
Fotografie: Jiří Pekárek (obálka), Milan Šťastný, Václav Jirsa, Petr Novák, Jan Drhlík, Zdeněk Lhoták, Jaroslav Legner a archív Jana Bergra
Grafická úprava: Daniel Sodoma
Rozsah: 126 stran
Kde ji sehnat: prakticky každý pražský antikvariát ji má někde v regále

Canizares | 02.11.2012 21:08 Vstoupit do diskuze
1