Když loni vyjela partička fanoušků na zápas ženské LM do Lyonu, nastartovala se výrazněji vzájemná spolupráce SF a ženského týmu na propagaci ženského týmu. Aktuálně je situace trochu jiná, avšak o zážitky z výjezdu do země 4. kategorie rozhodně nechceme pravidelné návštěvníky ochudit.
Při losu nás lákaly především atraktivnější destinace, třeba do Wolfsburgu by se asi našlo více lidí, kteří by jeli, bohužel, los byl neúprosný a přiřkl bosenské Sarajevo, v případě postupu pak tým odněkaď z Ruska. No úžasné vyhlídky. Ovšem holky podpořit chceme a tak se rozhoduje, že jedem. Po pár dnech dáváme dohromady posádku vozu a může se začít plánovat. Od cesty, přes program, po hotel. A právě s hotelem nám pomohl Dušan Žovinec, kterému chceme PODĚKOVAT!
Cestu začínáme s Alešem v 6 hodin večer v Praze v den předcházející zápasu. Po dotankování a myčce vyrážíme vyzvednout třetího Jardu, a po nějakém tom popojíždění po Praze se dostaneme na dálnici. Cesta trvá nějak dlouho a tak prdíme na kontrolu rychlosti vozidla a trochu přišlápneme plyn aspoň na povolenou rychlost. Po necelých 2 hodinách dojíždíme do největší vesnice v ČR, kde nabíráme 4 Pepíka do party. Ten ale bydlí snad na nejdelší ulici a tak po telefonickém hovoru zjišťujeme, že jsme sice ve správné ulici, ale asi dva kiláky od sebe. No paráda. Vše nakonec dobře dopadne a konečně můžeme zadat do navigace cíl cesty – hotel Grand v Sarajevu. Krom drncání po českých dálnicích probíhá cesta v pohodě, probíráme spoustu (ne)důležitých věcí a víceméně bez zastavení se blížíme a blížíme. Cestu nám na maďarsko-chorvatských hranicích zpestří hraniční kontrola, kde celník rozhodně střízliv být nemohl a po vyptávání se kam jedeme, proč na fotbal, na jakej, začíná zjišťovat, kdy jede autobus fotbalistek. Ty ale naštěstí letěly, protože kdo ví, jak by ta kontrola proběhla. Když mu ukážu, že holky nejedou, ale letí, konečně nás pustí dál. Těžko říct, co si o mém „ručním“ vyjádření pomyslel. I když v jeho stavu mu to asi bude jedno. Jinak cesta probíhá v pohodě, provoz téměř žádnej a dálnice kvalitní (mimo prvních 250 km cesty na našem území). K překvapení všech kontroly na bosenských hranicích rychlé, bez vystupování z auta, a začíná cesta po tankodromu. To již zbytek posádky spinká a já si tak užívám plnými doušky místních kvalitních silnic. Naštěstí se pak dá najet na nějakou „větší“ silnici, kde už to celkem jde. I když, člověk musel mít oči na stopkách, protože co předvádí řidiči kamionů i osobáků, nad tím někdy zůstával rozum stát. Zlatý čeští řidiči. Někdy se člověk i bál, protože oni nezastaví, ale jedou. Když se k tomu přidá třeba kvalita tunelů, kdy jde jen o špatně osvětlenou díru ve skále, je jízda velkým dobrodružstvím. Naštěstí se relativně brzo rozednívá a jede se lépe, protože v Bosně po vesnicích nejsou chodníky a chodci si vesele kráčejí mezi auty. Na doporučení nestavíme, jedinou výjimku děláme na odpočívadle, když před námi zuřivě čudí továrny. Kam se hrabe Temelín. To už nás ale navigace navede na jediných, za to ale krásných 40 km dálnice a po sjezdu máme Sarajevo na dohled. Díky pochybným jednosměrkám sice bloudíme, ale nakonec v půl 9 parkujeme u hotelu! Zrovna v ten moment se kolem hotelu prochází Martin Šeran (trenér – pozn. redakce), ale když dělá, že nevidí, musíme se mu připomenout :-) křiku si všimnou i některé hráčky a tak málem vypadávají z okna, aby pozdravily. Na hotelu dokupujeme snídani a pereme do sebe vše, pak přijdou holky, trenéři se zdraví, pár hráček popřeje dobrou chuť a jdeme si každý svým směrem. Holky mají porady, my vyrážíme obhlédnout město.
Hned po zhruba čtvrt hodince máme první konflikt s policií, když Aleš fotí americkou ambasádu z druhé strany ulice. To neunikne pozornému četníkovi, který začne pískat na píšťalu, abychom ho viděli. Aleš ho ale arogantně přehlíží a odchází pryč. Prd platné, četník popoběhl a již ho lustruje. Když přichází na pomoc další, nevypadá to dobře. Navíc pasy jsou na hotelu. Nakonec to bylo bez pokuty, avšak údaje opsané do detailu. Po této chvilce je na čase se posilnit, nejblíže je stánek s pivem Bavaria. No nic moc, navíc se při placení dozvídáme, že dle zákona nemohou přijímat eura. No vše jde, když se chce, a domluvili jsme se, každopádně jsme si nějaký fufníky vyměnit museli. Po procházce městem nakonec skončíme u olympijského areálu, kde ochutnáváme místní pivo, avšak zůstane jen u jednoho, neboť to se nedalo… a frajer z obsluhy to byla taky kvalita. Nicméně i kolem poledního město žije a jak se později v průběhu zápasu dozvídáme, i přes vysokou nezaměstnanost si kávičku místní neodpustí.
Město samo o sobě stále ještě poznamenáno válkou. Celá řada domů je prostřílená, zničená, přesto se již dají najít moderní budovy a sem tam nějaký vyšší mrakodrap. Samostatnou kapitolou je místní MHD, takový herky u nás nejezdily snad ani před 50 lety … to už se ale blíží čas zápasu a odjezdu holek na stadion. Díky vstřícnosti realizačního týmu potichu nastupujeme do autobusu, který holky veze. Po pár minutkách jsme na místě, holky vybalují, prohlížejí stadion a my v klidu čekáme mezi šatnami a vstupem na hrací plochu. Máme tak exkluzivní možnost nahlédnout do předzápasového koloritu. Jsme přítomni téměř veškerým debatám delegátky zápasu s domácími i našimi funkcionáři, a tak se dozvídáme, že naše brankářky nemohou chytat v oranžovém dresu, neboť nahlášený byl zelený. Ty byly naštěstí na hotelu, takže po dvaceti minutách se dovezly. Ohledně zápisu o utkání se také vede celá řada debat, no prostě zbytečná buzerace od UEFA je i tady. Když se dozvídáme, že nám naše výprava zařídí lístky do VIP, zaradujeme se. Ne, že bychom čekali nějakou hostinu, ale klidně bychom něco pojedli a popili. I když při vzpomínce na dopolední místní patok … již v útrobách nafasujeme balenou vodu (teplota kolem 30 stupňů)a zhruba po hodince se přesouváme do místní VIP. No, VIP … přes sektor natažená plachta a to bylo tak vše. Nějaká voda, později cola, džus a snad nějaké dortíky, po těch se ale zaprášilo. No co, aspoň jsme seděli v chládku.
To už se ale hraje. Naše fandění v prvním poločase odpovídá výkonu na hřišti, který … no budeme slušný, prostě to nešlo. Poločasovou přestávku si krátíme debatou s místním velvyslancem. Druhý poločas přinesl zlepšení, celkově žádná sláva, ale výsledek 3:0 dává stoprocentní naději na postup do dalšího kola. Ve druhém poločase vyburcujeme k fandění i skupinku domácích VIP fans a tak se asi delegátka hodně divila, co se to v bafuňářskym sektoru děje. No celkem zábava, a to nebylo pivo :-) Po zápase scházíme ku hřišti, tleskáme holkám, u lavičky si jich i pár přijde plácnout, což nás určitě potěší – díky Vám, co jste přišly! Po zápase následuje tisková konference, kde před oficiálním začátkem oficiálně jménem SF položíme nepříjemné otázky trenérovi, dostaneme (ne)uspokojivé odpovědi a čekáme na zbytek holek :-)
Po návratu na hotel vyrážíme do města najít supermarket a nakoupit nějaký zásoby na večer, k večeři, a na cestu zpět. Jdeme po čuchu a úspěšně, preventivně dáváme přednost českých pivům a s cinkajícími taškami se vracíme na hotel. Nee, nikdo nás nekontroluje a tak nemusíme vymýšlet pohádku o mléku v taškách. Uff. V průtokovém umyvadle chladíme cenný poklad a pomalu usrkáváme. Na návštěvu za námi ještě dorazí Vyšty a Martin Šeran (trenér – pozn. Redakce) a tak probíráme možné i nemožné. Ostatní se nás asi bály, ale snad jako jediní na hotelu jsme měli na pokoji vanu a tak jsme byli voňavoučký :-) to už ale jeden cestovatel dopil vše co měl a tak se rozhodl, že to zařízne. Poslouchat se ovšem nedal a tak zbytek pokoje musel (ne)dobrovolně apartmá opustit … ale co se dělo potom, to už je ve hvězdách :-)
Každopádně ráno se muselo vstávat, jednoho člena výpravy čekalo v posteli nemilé překvapení v podobě vylitého iontového nápoje :-) sprcha, vydatná snídaně a pomalu balení. Odjezd naplánován ve 12 hodin byl dodržen, nějaké to focení, nasednout a jede se. Zpáteční cesta byla dlouhá, časté pauzy na nabrání sil, půlnoční návštěva Budapešti také stála za to … prostě pohoda a v 9 ráno v pořádku dojíždíme do Prahy.
Jako správný skalní fans se ale nerozcházíme a jdeme rovnou na další zápas holek, které hrají hned od 11:00 v sobotu s Brnem. Marná byla naše snaha o přeložení na 15 hodinu, tím lepší návaznost na večerní derby a mnohonásobně větší návštěvu, což bylo cílem SF :( Propagace je určitě potřeba, plány byly velké, další podobná šance už letos nebude. A kdo ví, jestli na jaře … Holky každopádně vyhrávají 10:1, report určitě někdo napíše, zašle ho redakci a ochuzeni tak jistě nebudete :)
Díky účastníkům za příjemně strávené hodiny, některým holkám za vstřícnost a radost, že nás vidí a realizačnímu týmu za pomoc při zajištění ubytování a vůbec povolení, abychom bydleli na stejném hotelu jako hráčky. Díky!
EXKLUZIVNÍ FOTODOKUMENTACI A INFORMACE NAJDETE NA FB NAŠICH HOLEK - Sparťanky.tým.cz
Na závěr ještě čistě splněná informační povinnost: Odveta se hraje ve čtvrtek 11. 10. v nefotbalovém čase s výkopem v 15:00 na stadionu Viktorie Žižkov.
káně
Sarajevo - AC Sparta Praha 0:3 (0:0)
Branky: 58. a 85. L. Martínková, 68. Voňková.
Sestava Sparty: Sloupová - I. Martínková, Sedláčková (88. Malinová), Bertholdová, Bartoňová (72. Danihelková), Vyštejnová, Ringelová (83. Chlastáková), Pivoňková, Mocová, Voňková, L. Martínková.
