Skalní sportovní fanoušci, a ti fotbaloví obzvlášť jsou dost často vnímání jako lidé, kteří jsou psychicky nemocní. Vynechme pro jednou přímo nositele velmi podobného příjmení, který hraje (vlastně teď spíš nehraje) na stadionu u trati v dresu, který vypadá jako oblek z cirkusu, a pojďme si stručně rozebrat několik základních stádií oné nemoci, nebo jak se odborně říká, abychom byli světoví, diagnózy. První, nejlehčí stádium zahrnuje sledování výsledků v médiích, debatování v hospodě, a případné nošení oblečení se symboly daného klubu. Je známé jako tzv. „gaučismus“. Druhé stádium spočívá v občasné návštěvě zápasů, případně i nějakého zajímavého venkovního, ale tady nemoc pořád ještě nepropukla naplno a lze ji zastavit vhodně zvoleným náhradním programem. Třeba samosběrem jahod, návštěvou přednášky o možné škodlivosti davové psychózy, případně návštěvou oslavy 116. narozenin tchyně, vhodně zvolené na dobu konání zápasu.

Skutečný problém nastává od třetího stádia, kterým je koupě sezónní vstupenky, lidově zvané „permice“. Někteří si jí kupují i tehdy, když kvůli rodině, práci, chalupě apod. stíhají sotva polovinu zápasů v sezoně, a to bez ohledu na výsledky daného týmu. V tomto stádiu se onen jedinec nezdráhá ani navštěvovat klidně i několik venkovních zápasů v sezoně, v klubových hadrech chodí i do práce, a úhlavními rivalovi nefandí ani v evropských pohárech. Přitom tvrdí, že jim je nějaký koeficient (národní stříbro na úrovni tvorby Heleny Vondráčkové) úplně ukradený, a nelze mu tu představu rozmluvit. A pokud se třetí stádium rozjede, takový jedinec ve 45 letech zjistí, že má onu sezonní vstupenku třeba 25 let za sebou, a za peníze, utracené za klubové oblečení, vstupenky navíc a výjezdy, by mohl doživotně sponzorovat jednoho absolventa oboru jako třeba kulturní antropologie.

A pak je poslední stádium. To už je průšvih. Na domácím stadionu skoro zápas co zápas, a že to má někdo 300 km tak nějak nevadí. Pokud nemůže na výjezd, je z toho týden nemocný, nejí, nespí, nemluví. A třeba sparťané mají podivné nápady, letět uprostřed týdne 3000 km do Arménie, a po prohře 0:2 doma s Baníkem přijít za týden (uprostřed týdne) v ještě větším počtu, a mezitím vyprodat hostující sektory na Bohemce, v Plzni, a jak supi se slétat na místa ve vlaku (a vstupenky) do Salzburgu… prý se tomu říká věrnost. Rozumíte tomu někdo? Já ano, ostatně sám jsem ten pacient taky, pokročilé třetí stádium. Takže začátkem listopadu sedím na letenské tribuně a sleduji zápas Evropské ligy mezi Spartou a Bournemouthem.

Po těch posledních výsledcích si sice říkám, že jsem fakt pacient, ale jahody v listopadu nerostou, a lístky na přednášku s kapacitou asi 18 míst byly hned pryč, tak zbyl jen ten fotbal. První poločas začíná Sparta svižně, útočí, má víc ze hry. Ostatně fotbal samotný je docela slušný z obou stran, kdyby se do toho ne*ral belgický rozhodčí, tak by bylo líp. Asi četl pravidla až po cestě v letadle. Hraje se docela od podlahy, padla nějaká ta žlutá, a dokonce padla i penalta pro hosty. Střelec sice Surovčíka překonal, ale balon se odrazil od tyčky, potoulal se podle brankové čáry a zapadl do autu. O pár minut později bylo ještě veseleji. Sury vyhodil balon na Singhateha, ten se rozběhl, ze dvou soupeřů si udělal cvičné kužely, a skóroval. 35. minuta 1:0, a asistence Suryho.

O dvě minuty později nás humor trochu přešel, protože Guddal zastavil soupeře za cenu žluté karty. Akorát, že už to byla jeho druhá, takže se šel podívat, jestli ve sprchách teče teplá. Za mě to bylo zbytečný, šlo to řešit jinak, líp, ale co už. První půli jsme tak nějak dobránili, tak uvidíme, co přijde po přestávce. No, viděli jsme. Že po necelé hodině hry soupeř vyrovnal, to se stane. Že jsme v záveru dostali další dva góly a prohráli jsme, to se taky může stát, kór v deseti. Co by se ale stávat nemělo je, že všechny tři góly soupeři v podstatě darujeme vlastními fatálními chybami. Že je nás o jednoho méně, je jedna věc. A je to samozřejmě nevýhoda. Ale kdyby takovéhle chyby udělali spoluhráči mého syna v mladším dorostu nejnižší pražské soutěže, tak se jejich kabina bude po zápase otřásat řevem trenéra. A to i v případě, že by vyhráli.

Prohru snesu, byť je nepříjemná. Červenou a absenci Guddala v dalším zápase snesu taky. Stalo se. Ale takovéhle chyby? Ty vole. Sice jsme se nějak snažili i dopředu, ne že ne, ale tohle byla obrana jak někde z o(O)kresního přeboru. Na Bohemce zase pro změnu hráči vepředu nejenže nedotlačí balon do brány, ale Vydra ho z brány vykopl (ze soupeřovy brány). O Baníku se radši zmiňovat nebudu. Těch fatálních chyb je v poslední době nějak moc. Osobně nevím, co s tím, ale někdo by s tím něco dělat měl. Já akorát můžu udělat to jediný, co zbývá a udržet si svojí diagnózu, a možná jí i posunout směrem ke stádiu čtvrtému. Tak co, pacienti, s kým se uvidíme v Plzni?

Sparta Forever!

Jumbo1


Co se aktuálně mezi fans děje?

Hororová koncovka aneb když nedáš gól nemůžeš vyhrát - report z tkání Bohemians - Sparta

Zpátky na zemi - report z utkání Sparta - Baník v Mol Cup

Nedělní trénink veslování - report z utkání Sparta - Slovácko

Polinova stovka - report z výjezdu za Spartou do Řecka

Sparta by měla nejdříve vychovávat sebe než fanoušky

Ať se zase hraje - report z výjezdu na Baník

Rád bych se domů z Letné vracel s úsměvem...report z utkání Sparta - Lillestrøm

Tanec mezi vejci - report z tkání Sparta - Pardubice

Fanynka měsíce - Pája z FCS Opolany

Už je to čtrnáct let, nikdy nezapomeneme, Seniore!

Návrat po letech - report z výjezdu do Olomouce

Díky Jennifer Lopez opět v Arménii - report z výjezdu za Spartou do Arménie na EL

Nejasná předpověď počasí - report z utkání Sparta - Jablonec

Nejhorší start do ligy za posledních třicet let - report z výjezdu do Hradce za Spartou

Využití peněz ze sbírky na choreo