...tak všechno jde. A naopak, když se nechce, tak je to horší, než když se nemůže. Aspoň se to tedy tak povídá. Stejně tak ale platí, že někdy ani sebevětší snaha k úspěchu vést nemusí.

Upletl jsem si na sebe pěkný bič, když jsem ráno v den utkání odsouhlasil panu Novákovi, že bych se reportérského pera mohl chopit já. Říkal jsem si, proč bych nevyhověl a těšil jsem se na to, jak vystřihnu skvělý report po neméně skvělé hře a výsledku železné gardy. Holt ne vždy se věci dějí tak, jak si je člověk vysní. Strašně nerad píši report po mači, který nedopadl tak, jak bych si přál. Nevím jak na to. Nerad kluky v rudém kritizuji, nerad jsem příliš negativní, ale stejně tak nechci lakovat stav věcí, který má daleko k ideálu, nějak na růžovo. A úplně nejhůř se píše, když vlastně toho nelze zas tak moc vytknout. Akorát ten konečný výsledek.

No ale slib je slib, tak se s tím musím nějak poprat. Kdybych uměl poutavě popsat cestu z Budějc na Letnou a zpět, třeba tak, jak o svých výjezdech umí psát j.holiday, to by mi bylo hej. Nebo kdybych mohl popisovat příhody z rodinného zázemí, jako někteří jiní autoři, také by to kus článku nějak naplnilo. Jenže kde nic není, až se ucho utrhne. A tak mi nezbývá, ať už chci nebo ne, psát hlavně o fotbale. Obecně, ale i o konkrétním produktu, kterého se mi v nedělním večeru na Letné dostalo.

Nevím čím to je, ale již druhý rok po sobě se nám tady objevila taková nepěkná věc. Zhruba v polovině podzimní části najednou můžeme v dění na place pozorovat, jak by naši borci, uspokojeni dosavadním průběhem sezóny, byli nejraději, kdyby si soupeř nasázel ty góly sám a kdyby nám ty tři body do tabulky přistály bez nějaké námahy. Zkrátka, hlavně abychom si nezapotily Rooneyho. A celé nám to pěkně vyvrcholilo tím průšvihem doma s perníkářema. Že je v mančaftu něco špatně, mi potvrdil i záznam z poločasové přestávky toho maléru. Šulo tam, evidentně nespokojený s přístupem některých spoluhráčů, ječel jako raněná svině. A nejspíš to bylo po právu. Dokonce si myslím, že v některých kabinách a v dobách minulých i ve Spartě, by za některých hráčů, možná i facky padaly. I když, kdo ví co se tam vlastně všechno odehrálo. Nepředpokládám, že by klub pustil ven ty úplně nejvýživnější záběry.

Od těch nešťastných Pardubic již pár dní uplynulo a Spartička sehrála tři důležité zápasy. A ejhle, ono to tak nějak šlo. Tři venkovní mače a tři výhry. Netvrdím, že by to snad neměl žádné vady na kráse, ale rozhodně se zlepšila jedna důležitá věc. Fotbalisté v rudém chtěli hrát, nekašlali na to, neprolajdali většinu hrací doby a nenastartovali snahu teprve ve chvíli, kdy jim začalo téct do bot. No a ono to vlastně stačilo. A tak jsem byl moc zvědavý, zda se nový přístup projeví i v domácím utkání s Libercem. Většinu jezdím na Spartu s nadšením, někdy s napětím, ale tentokrát jsem do Prahy cestoval s mírnými obavami. Liberečtí určitě nejsou žádná ořezávátka a zadarmo nám to nikdy nedali.

Z Budějc tentokrát vyrážíme ve třech a na mě vyšla úloha spolujezdce, takže klídek a pohoda. Dokonce i pivo bych si mohl dát. Škoda jen, že se v Epet Aréně žádné pořádné pivo netočí, takže jsem z nabídky zvolil svařák a dobře jsem udělal. Cesta do Prahy probíhala téměř bez problému. Je sice pravdou, že mlha byla nejen v Rumunsku, ale i na trase Budějce – Letná, žádná řídící věž nám ale v přistání nebránila, a tak jsme na místo určení dorazili pouze s malým zpožděním oproti normálu. U Olbramovic byla totiž nehoda, která nás donutila vyhledat objízdnou trasu. Ale jak už jsem psal, v podstatě vše bez závad. Cestou jsme probrali ledacos, politikou počínaje a přípravou na čtvrteční návštěvu pohárového klání konče. Probrali jsme i odehrané zápasy ligového kola, jenom do diskuse o nadcházejícím střetnutí Sparty a Liberce se nám moc nechtělo. Přece jen, zažíváme období, ve kterém nikdy netušíme, co můžeme od našich borců čekat.

Pojďme ale k samotnému utkání. Předně považuji za nutné konstatovat, že plichta 2:2 není nic, z čeho bychom se mohli nějak radovat. Slátanec nám odskočil o další dva body a naopak, my jsme nevyužili šanci vzdálit se Peltonenům. Zároveň ale musím napsat, že dnes za to opravdu nemohl nedostatek snahy. Kluci makali, ale nestačilo to. Místy kvůli nedostatku štěstí, kvůli nedůrazu v koncovce, kvůli individuálním chybám a také kvůli dřevnatosti některých sparťanských fotbalistů. Třeba to, co dokázal vytvořit na půlce můj jinak oblíbený krajní hráč a co následně skončilo první brankou za zády našeho gólmana, za to bych Amiga, být jeho trenérem, přetrhl jako prošlý lístek do kina. Stejně tak bych ale vykvetl i z toho, když vidím některé hráče ve vápně, jak to mají skoro ideálně na střelu, ale ještě vymýšlejí zbytečnou přihrávku někomu dalšímu. Co v tom asi je? Strach vzít odpovědnost na sebe a vystřelit? Nebo snad většina kádru vystřelit ani neumí? Kdo ví. A kolikrát zamáčknu slzu, když vidím jak z každého brankáře soupeře uděláme hvězdu, zatímco my dostaneme dva góly ze tří střel.

Po průběhu, když jsme liberecké k ničemu moc nepouštěli, balón jim příliš nepůjčovali jsme ve čtyřiatřicáté minutě prohrávali. Tentokrát to ale kluky na hřišti nesložilo, nadále jsme diktovali tempo hry a do konce poločasu zaslouženě vyrovnali, když po rohu Amigo 2 dotlačil míč za záda Koubka. Byl jsem přesvědčen o tom, že pokud nepolevíme, tak po přestávce ještě nějaké góly přidáme a připíšeme si vítězství. I po pauze naše viditelná převaha pokračovala, ale minuty ubíhaly, nevyužité šance přibývaly a Koubek v brance hostů vytáhl pár zákroků, které snad za svého angažmá v našem klubu ani nepředvedl. A když není ten kousek štěstíčka, tak snad i v ku*dě na hřebík narazíš, tudíž se stalo to, co bylo vlastně nevyhnutelné. Neodpískaný faul na Šula, následný aut hostů do našeho vápna, nedůraz obrany, druhá střela na Vindahla a druhý gól Liberce. To byl v sedmdesáté deváté minutě docela malér. Prohrát v tomto utkání by ale bylo příliš kruté, a to fotbalový Bůh nedopustil. V pětaosmdesáté minutě Kuchta vyrovnal, bohužel to ale bylo vše. Drtivý tlak v závěru zápasu již další gólovou radost nepřinesl a body jsme si s hosty rozdělili.

Co k tomu ještě dodat? V lize máme pro letošek odpracováno a na ty od trati ztrácíme sedm bodů. Je to hodně? Je to málo? Nebo jak to vlastně je? Dum spiro spero. Dokud dýchám doufám. Nicméně nebudu tady rozvíjet teorie o tom, jak když všechno vyhrajeme a slátanec ještě někde ztratí, tak ten titul urveme. Asi bude nejlepší výsledky potratů nesledovat a spíše se nenápadně ohlížet za sebe a krýt si záda. Zimní přestávku využít k posílení kádru, pořádně potrénovat a uvidíme. Jít od zápasu k zápasu a ono to už nějak dopadne. Zároveň nám ale průběžný stav soutěže dává prostor k tomu, abychom třeba preferovali úspěch v Konferenční lize. Vždyť když se jeden podívá na tu tabulku, na ty týmy a na ty výsledky, tak stát se může cokoli, tak i onak. Takže vzhůru na cestu do Lipska. A první krok bychom měli udělat už ve čtvrtek proti Skotům. Všichni na značky a naplno fandit. A když budou hráči makat jako dneska, zlepší koncovku a vyvarují se chyb při bránění, tak bychom měli uspět.

Ave Sparta

Ivoš


Co se aktuálně mezi fans děje?

Craiova “na otočku” 2025

Cestovatelskej report, aneb za Spartou do Craivovy

Pes obranář - report z výjezdu do Olomouc

Vánoční akce pro fanoušky Sparta Forever!

“Nach dem Spiel ist vor dem Spiel” - report z výjezdu do Brna na Mol cup

STYLSPORT A ESHOP PŘED VÁNOCI

Pokažené výročí - report z utkání Sparta - Pardubice

Sparťanská bonboniéra - report z výjezdu za Spartou do Varšavy

Sparťanská malinovka

Praskání bublin - report z výjezdu za Spartou do Mladé Boleslavi

Sparťanské pivo - pohárový ležák

132! VŠECHNO NEJLEPŠÍ, SPARTO!

Fanoušek měsíce - Lucifer Pekelný