Když včera v podvečer skandovala téměř celá Veltlins-Arena v Gelsenkirchenu bojový pokřik fanoušků českého národního týmu „Kdo neskáče, není Čech-hop, hop, hop!“, měl jsem dojem, že tento svatostánek spadne. Připadalo mě, že první zápas naší reprezentace na MS 2006 se odehrává v Praze. Až na fanoušky mužstva USA totiž poskakovali na tribunách všichni ostatní diváci. Odhadem více jak 20 000 Čechů, domácí Němci, Japonci, Mexičané, Argentinci, Brazilci, Švédové, Poláci, Australané a mnozí další. Prostě všichni ti, kteří měli to štěstí a sehnali vstupenku na toto utkání. A měli proč. Nebezpečného amerického soupeře naši borci porazili tříbrankovým rozdílem a udělali tak rázný krok k postupu ze základní skupiny. Vzpomněl jsem si na článek ze sobotního deníku Sport, kde šéfredaktor a fotbalový superodborník P.Procházka označil tento pokřik jako obsahově hloupý, xenofobní, navíc importovaný z Itálie. Buď přítomní ten článek nečetli, nebo ho četli a bylo jim to jedno. Pan Procházka asi nepochopil, že fotbalový pokřik nemusí vyhovovat pravidlům jazyka, chování dle vybraných norem, nemusí to být poučka, která se bude vyučovat ve školách. Pokřik musí být vtipný, řízný, snadno zapamatovatelný, chytlavý, který dokáže strhnout i diváky, kteří původně nepřišli na stadion s úmyslem si zrovna vykřičet hlasivky! A právě takový tento pokřik je! A tak skandování Češi-Češi-Češi, střídá to kritizované „Kdo neskáče, není Čech!“ nebo třeba popěvek písně „Vysoký jalovec“.

Naše cesta za dalším mistrovským zápasem našeho týmu na MS začala o půlnoci z neděle na pondělí. Poloprázdná dálnice nás zhruba za 90 minut dovedla až do Rozvadova. Avizované kontroly na hranicích se nekonaly. Našemu celníkovi stačí jako průkaz totožnosti reprezentační dres, který máme na sobě, ten německý se ani neukázal. A tak hurá do hornického a průmyslového Porůří. Malý zádrhel před Norimberkem. Vjedeme na špatný výjezd z dálnice a tak město proslavené procesem s válečnými zločinci objíždíme z jiného směru. Hned za městem nacházíme tu správnou autostrádu a kilometr za kilometrem se blížíme k městu, které ještě v uplynulé sezoně proslavují dva naši reprezentanti, Honza Koller a Tomáš Rosický. Borussia Dortmund se mohla chlubit našimi reprezentanty. Další kuriozitou je velké množství větrných elektráren v těsném okolí dálnice. Do Gelsenkirchenu je to již kousek cesty a pár minut po osmé hodině ranní již parkujeme na rozsáhlém přírodním parkovišti v těsné blízkosti Veltlins-Areny. Tento chrám fotbalu, slavnostně otevřený 13.srpna 2001 pod názvem Auf-Schalke Arena, je dokonalý, nemá snad jedinou chybu. Architektonický, účelný a krásný skvost. Vlastně má chybu - nestojí v Praze, nýbrž v Gelsenkirchenu, jakési německé Ostravě. Toto starodávné město se dlouhá léta vyznačovalo těžbou uhlí a těžkým průmyslem, v současné době je známé výrobou solární technologie.

Vyrážíme do ulic, prohlédnou pamětihodnosti města, zajímavosti, nakouknout do obchodů, občerstvit se, nabrat síly na odpolední boj a hlavně nasát atmosféru šampionátu. Minutu po minutě je lepší, stále přijíždějí noví a noví aktéři utkání, restaurace se naplňují k prasknutí, ulice a náměstíčka se oblékají do červené barvy. Češi! Češi! Češi! je slyšet ze všech koutů města. Dokonalá okupace. Bojovníci v červených dresech ovládají celé město. A kupodivu-domácím obyvatelům to nevadí, sympatizují s námi. Nikde v okolí žádný policisté, ale ani žádné výtržnosti, jen radost a veselí. Zpěv, skandování pokřiků, a když se někde ukáží američtí fanoušci, žádná zloba, žádné urážky, žádná nenávist, jen společné popíjení, fotografování a hecování. Jak rozdílné od našich běžných ligových mačů! Procházíme se ulicemi, kam oko dohlédne, všude červené dresy. Co to slyším? Americká hymna! Na náměstí! Proč? Protože na improvizovaném fotbalovém minihřišti bojují naši fanoušci s těmi americkými. Když z amplionu zazní ta nejkrásnější píseň, přidají se přihlížející diváci svými hlasivkami. „Kde domov můj, kde domov můj!“ line se ulicemi města. Měníme lokál, pěknou pouliční zahrádku vystřídá řecká pizerrie. Sledujeme odpolední zápas na velkoplošném plátnu, dodáváme tělu dostatek tekutin, všudypřítomné slunce je z nás opět dostává ven. Jsme překvapeni výzdobou města, všude vlajky zúčastněných zemí, ozdobené balkóny, domy, prostě fotbal ovládl Německo. Hraje Austrálie s Japonskem, ale domácí fanoušci přicházejí fandit v německých dresech, ozdobeni malůvkami a obtisky v červeno-černo- žlutých barvách. Co se musí dít, když hrají domácí miláčci, to si ani nedovedu představit.

Konečně nastal čas jít do divadla. Fotbalová La Scala otevřela své brány. Vstupní kontroly probíhají korektně a rychle, domácí pořadatelé jsou ochotní, slušní, usměvaví, ale také důrazní a nekompromisní. Nic nepovoleného se na stadion nedostane. Již stoupáme po schodišti do horních pater hlediště. Je ten stadion opravdu tak krásný, jak je popisován? Je ještě krásnější! Bylo by hříchem nechodit na fotbal do takové nádhery. A domácí fanoušci to vědí, každý zápas jejich Schalke 04 je beznadějně vyprodán. Obcházím celý stadion, tiše žasnu nad tou krásou a účelností. Také herci se již připravují. A přítomní diváci začínají ladit své hlasivky. Hlediště se pomalu zaplňuje, červené dresy jsou vidět všude. Fotografuji, zapisuji si data na svůj harddisk uložený v hlavě. Má dostatečnou kapacitu? Budu si na tento zážitek pamatovat i po letech? Určitě budu, byl to jeden z mých nejlepších fotbalových zápasů.

A je to tady. Vlajkonoši přinášejí státní vlajky České republiky a USA. V zápětí za nimi přicházejí hlavní účastníci tohoto představení. Hrají se hymny a to nádherné „Kde domov můj“ zpívá polovina arény, mám husí kůži jako pralinky. Úžasná, fantastická atmosféra. 29°C, nádherné letní počasí, vyprodaný stadion, jsem rád, že sedím a nemusím běhat, potím se i při fandění. Utkání začalo, není slyšet vlastního slova. Češi, Češi, Češi! burácí hledištěm. Když v páté minutě dává Honza Koller první gól, sopka nadšení vybuchne. Souboj Koller-Keller vyhrává Jeník ze Smetanové Lhoty. Pak ale nepochopitelně přestáváme hrát, amíci jsou častěji u míče, snaží se ohrožovat branku Petra Čecha. Proč nehrajeme dopředu?, ptám se svého souseda. Taková taktika se nám nemusí vyplatit. Nechápavě kroutím hlavou, stále si koledujeme o problém. Ale je ještě hůř, Reyna střílí, Petr Čech je krátký, naštěstí je tyč jeho branky na správném místě. Když je nám nejhůře, opře se do balonu Tomáš Rosický a ten zastaví až síť gólmana Kellera! 2:0 a už je to o kousek veselejší. Další potíže ale přicházejí. Po běžeckém souboji se svalí na nádherný trávník střelec úvodní branky a okamžitě vidím, že je zle. Jeho bolest je vidět až do horních pater stadionu. To je konec, napadá mě. Kdo bude střílet branky? Zraněný Baroš? Nebo Šoula? Tomášek Rosický!!! Zhruba 20 minut před koncem dostane přihrávku do běhu, uteče obráncům a brankáři Kellerovi nedá absolutně žádnou šanci. 3:0, stadion bouří, zpívá, skáče, mexické vlny obíhají hlediště. Jen starost o Kollerovo zdraví kazí nádherný zážitek. První zprávy jsou děsivé! Natržený sval, přetržený sval, jedna jobovka střídá druhou. Kromě Američanů nám fandí všichni. Je krásné vidět radující se Japonce, Mexičany, objímající se fanoušek Sparty se Slávistou, mužík v argentinském dresu jásá vedle fandy slavné Barcelony! Skvělé, nezapomenutelné představení. Hráčům se dostává zasloužených ovací, jen ti amíci zmizeli neznámo kam. Tak první tři body jsou v kapse.

Znovu navštívíme „naší“ pizerrii, povečeříme, popijeme a v klidu sledujeme naše příští soupeře. Jen ten Honza Koller a zbytečné žluté karty nám kazí radost. Snad to nebude tak hrozné, utěšujeme se. Až doma se dovídáme, že je ještě naděje na Honzovo uzdravení. Bez něj bychom byli o třídu slabší.

Odjíždíme domů, cesta je dlouhá, ale nakonec radostná, v půl osmé jsem doma. Přivezli jsme tři body, na které jsme čekali dlouhých 16 let. První úspěšný krůček jsme tedy udělali. Přibudou další? To se dozvíme již za pár dní, v sobotu si to rozdáme s Ghanou. To také nebude procházka růžovým sadem. Ale chceme-li postoupit, musíme porazit i ji. Tak ji prostě porazíme. Já tomu věřím. A vy?

Bombito

Statistika utkání:

USA - Česko 0:3 (0:2)

Branky: 36. a 76. Rosický, 5. Koller.
Rozhodčí: Amarilla - Andino, Bernal (všichni Paraguay)
ŽK: Onyewu, Reyna - Rozehnal, Lokvenc, Rosický, Grygera.
Diváci: 52.000 (vyprodáno)


Sestava USA: Keller - Cherundolo (46. Johnson), Onyewu, Pope, Lewis - Beasley, Mastroeni (46. O'Brien), Reyna, Convey - Donovan, McBride (77. Wolff). Trenér: Arena.


Sestava Česka: Čech - Grygera, Rozehnal, Ujfaluši, Jankulovski - Poborský (82. Polák), Rosický (86. Štajner), Galásek, Nedvěd, Plašil - Koller (45. Lokvenc). Trenér: Brückner.