Návštěvou tohoto zápasu jsem si splnil jeden z mých fanouškovských snů. Už dříve jsem jednou viděl na živo zápas Bocy Juniors na posvátném stadionu Bombonera pro 60.000 diváků (otevřeného v roce 1940), ale derby je derby, zvláště když toto není jen derby, ale „superderby“. To když od roku 1965 poprvé zaznělo ono slovo „superclásico“ v rádiovém pořadu stanice Mitre, nikdo netušil že se toto slovo rozšíří i mimo španělsky mluvící země. Den před zápasem jsem navštívil muzeum Bocy v konstrukci stadionu a dověděl se vše podstatné z přeslavné historie tohoto přístavního klubu. Největší a nejznámější postavou je samozřejmě Diego Maradona, kterého netřeba představovat.









Snad jen malou poznámku, Brazilci s oblibou nazývají Pelého králem fotbalu…ale Argentinci dodávají, „ano Pelé je král, ale Maradona Bůh“, což v silně nábožensky založené Jižní Americe má svou váhu. Boca je zároveň název čtvrti z Buenos Aires kde původně sídlili i největší rivalové, a to klub River Plate, kterému správný –slušný:)- fanoušek Bocy neřekne jinak než „slepice“ („gallina“¨). „Gallinas“ jsou takovou argentinskou Slávií, věčně druzí, ubrečení…..

Do derby hraného toto jaro nastupoval River z pozice lídra tabulky, zatímco Boca byla o bod za ním na druhém místě, tedy skutečně superderby se vším všudy. Samozřejmě bylo už dávno dopředu vyprodáno a překupníci nabízeli lístky do kotle za 100 amerických dolarů. Jelikož jsem už měl lístek zajištěn přes kamarádku Argentinku, naštěstí jsem se finanční podpoře šejdířů se vstupenkami mohl vyhnout. Už dlouho před zápasem všichni rozebírali tento zápas, dědové v autobuse, kluci na ulici, bavili se o něm skutečně všichni. Fotbal jak známo je pro Argentince náboženstvím. Vyplývá to i z oficiálního programu, kde si nyní dovolím přeložit malý úvodník:

„ Boca – River
Mince je ve vzduchu. Vše je připraveno. Dýcháme neklid. Vzduch vibruje. Bombonera je převelikým srdcem, které tluče, které buší. Lidé zahřívají svá hrdla a ladí zpěv. Oči se zaplavují. Dvě barvy se začínají zmocňovat odpoledne. Modrá je nebem. Zlatá žluť sluncem svítícím na mýtický trávník. Venku už svátek začal, uvnitř to začíná vřít.

Redaktoři z celého světa si dali dostaveníčko v Boce. Tým čínských novinářů poutá nejvíce pozornosti zatímco se připravuje na přímý přenos jedné z nejdůležitějších sportovních událostí lidstva. Televize, ačkoli skvěle technicky vybavená a touhou nadaná, nemůže a nikdy nebude moci ukázat všechno co lze vidět. Protože pocity nejdou zobrazit, nejdou zobrazit barvami, nejdou popsat ani všemi slovy v určitém jazyce. A dnes jsou pocity představovány kůží, dechem a očekáváním, iluzí, touhou zpívat, křičet a skákat, jsou uzavřeny v gestech které skoro nelze ani spatřit, jako třeba když chlapec silně svírá ruku svého otce protože je to jeho první návštěva na Bomboneře. Ve vykulených očích tohoto chlapce je vidět všechen lesk „La Doce“, v jeho nastavených uších zase touha naučit se nazpaměť všechny písně.

Konec polemikám, diskuzím, vše co bylo vyřčeno už nemá žádnou váhu. Na hřiště vstupuje Boca a River!“








V úvodníku bylo zmíněno jméno „La Doce“, což znamená v překladu „12“, tedy dvanáctý hráč, tak si říkají fanoušci (nejen ti radikální) Bocy Juniors. Naopak fanoušci Riveru mají nejradikálnější skupinu nazvanou „Borrachos del tablón“, což znamená „Opilci z tribun“. Při zápase bylo hostů na stadionu prý 4.000, protože kapacita sektoru hostů byla z bezpečnostních důvodů snížena právě na toto číslo. Na stadion se dostali pochodem z turisticky známého Caminita (malá ulička), které je jedním ze symbolů Bocy. Zde si neodpustím osobní poznámku. Paní v hostelu odkud jsme s přítelkyní ten den směrem do Bocy odcházeli nás jako správné evropské turisty upozornila, že Boca bude ten den zavřená s odkazem na to, že tam bude nebezpečný fotbalový zápas. Když jsem jí odpověděl že na něj právě jdeme, už se nezmohla na žádnou odpověď:) Zpět k fandům Riveru, ti tedy nebyli na zápase vůbec slyšet, protože 4.000 ku 56.000 zpívajících fandů Bocy je nic. O jejich přítomnosti v horní části jedné z tribun jsem věděl jen proto, že v každém sektoru bylo nemálo fandů Bocy, kteří se celý zápas bavili pokřikováním tímto směrem. Odpovědí jim byly občas naplněné pytlíky s pravděpodobně osobními tekutinami a i nějaký ten kámen, takže jich pár odešlo s pěknými krvavými šrámy. Zde už jsem se dostal k otázce bezpečnosti, pokud člověk ví kam má jít, byl zápas absolutně bezpečný. Při příchodu ke stadionu už cca 200m od něj je první kontrola a dál vás bez lístku nepustí, další kontrola asi 100m od stadionu se týká osobních věcí. Ta je opravdu důkladná a přítelkyni byly zabaveny sirky, pravděpodobně aby nepodpálila kamenný stadion. Další kontrola je přímo při vstupu na stadion, tam už se ale na vás jen nepříjemně koukají „nasypanci“ a kontrolují lístek, který je samozřejmě elektronicky zpracovaný (dočkáme se toho někdy i na Spartě??).

A už jsme byli na stadionu, to vše s 2 hodinovým předstihem stěží jsme obsadili „koukatelná“ místa v sektoru na stání naproti kotli. Myslel jsem, že to tam bude klidnější, ale v derby fandí opravdu celý stadion, a to ne občas, ale fanaticky celý zápas. Ještě se hrál celý předzápas rezerv, který Boca vyhrála 3:2, stadion se postupně plnil a atmosféra byla už v tento okamžik občas úžasná. Po předzápase dostal za zásluhy plaketu ex hráč Bocy a největší vzruch vyvolal příchod božského Diega do své čestné lóže. Všechny čestné lóže mají modrou barvu, jen ta Diegova je žlutá, takže i neználek pochopí a vidí, kdy je Diego přítomen.







Největší peklo udělali fandové na začátku zápasu, při nástupu Riveru zazníval č.rák a p.ča z každé strany, pak přišla chvilka chvějícího se klidu a pak už nastoupili hráči Bocy za extáze všech na stadionu. Bouřil opravdu celý stadion, někdo byl vybaven balónky, jiní konfetami, další nastříhanými papírky (ty létaly i z čestných lóží, jak patrno z jedné videosekvence), odpáleno bylo několik dýmovnic…fanouškovská pohádka:) I do značné míry nezasvěcenému člověku jako jsem byl já se chvěla kůže po celém těle.

Fotbal z mého pohledu byl průměrný a hráči zápasu moc nedali (obdivovatelé „anglického buldočího“ stylu by zplakali nad výdělkem). Možná je to tím, že po ekonomické krizi se země, a i fotbalové kluby, jen těžko dostávají do normálu a liga je hráčsky vybrakovaná. Nejlepší hráči odcházejí i do sousední Brazílie, jako např. Carlos Tévez zvaný Carlito. Méně kvalitní fotbal byl ale z 1000% nahrazen atmosférou zápasu, takže to myslím nikomu na stadionu ani nevadilo. Ze známých hráčů se na hřišti objevili Hugo Ibarra, obránce který to neúspěšně zkoušel v Portugalsku a dále reprezentační argentinský gólman Roberto Abbondanzieri a Martín Palermo, který měl nepříliš úspěšné angažmá ve Španělsku. Maradonu z tribuny musely asi občas bolet oči:) I když měla Boca v domácím prostředí jasnou převahu, do vedení se dostal River chytrým lobem a špatným vyběhnutím gólmana. Pak Boca v druhé půli ještě přidala, ale z brejků hrozili hosté. Nastřelili tyčku a pak dostal červenou Abbondanzieri za brutální zákrok „alá Blažek“. Následně byl za další brutální „karate zákrok“ vyloučen další hráč Bocy, obránce Krupoviesa a River měl zápas proti devíti prakticky hotový.

Následovalo ale něco neuvěřitelného, diváci začali skandovat „Guillermooooo, Guillermooo…“, což je jméno útočné skoro legendy v dresu Bocy, Guillerma Barose Schelotta , který z pro mě neznámého důvodu jen seděl na lavičce. Trenér ho tam skutečně poslal, tento hráč zařídil vyloučení hráče Riveru a dále penaltu (udělal to šikovně a zákonitě fans Riveru po zápase brečeli jak o život), kterou proměnil Martín Palermo (který jinak celý zápas nebyl moc vidět). Už s prvním vyloučením přišla na Bomboneru nervozita, ale tou penaltou se zkáza dokonala, bylo to pěkné peklo, když Boca vyrovnala. Za celý zápas vytáhli fandové Bocy jen 2 obří vlajky, jednu z nápisem CABJ a druhou s nápisem „Mohou nás napodobit, ale vyrovnat se nám nikdy“, jinak se žádné choreo nebo něco takového nekonalo, všichni si vystačili se zpěvem chorálů. Občas skákal celý stadion, občas to někde více zakouřilo zapálenou dýmovnicí v barvách Bocy, ale hlavně si to všichni skvěle užívali (oni si na fotbale užívali třeba i skvělé nadávání na hráče Riveru :) V kotli Bocy je kapela, která podobně jako se děje na zápasech anglické reprezentace předehrávala známé tóny a všichni se přidávali k zpěvu chorálů. Když zápas remízou 1:1 i skončil, obsypali všichni plot (více než v průběhu zápasu) a Guillerma nosili na hrací ploše na ramenou.







Po zápase se ztrhla v médiích přestřelka, když Daniel Passarella, trenér Riveru a slavný hráč minulosti prohlásil, že velké klub neslaví remízu stylem jak to předvedla Boca a její fanoušci po zápase, ale upřímně vyrovnat za stavu hráči 9:11 a góly 0:1 je obdivuhodné a není se čemu divit.

Zážitek stál opravdu za to, atmosférou ze zápasů co jsem měl možnost vidět mi to nejvíce připomínalo zápas Panathinaikosu se Spartou, holt jižanská krev je jižanská krev a v našich zeměpisných podmínkách toto asi nezažijeme. I když...:)...v krátké době jsem měl možnost navštívit 3 vyprodané zápasy, Boca – River, Blšany – Sparta a Sparta – Slavia, a vítězství nad bezdomovci ze Strahova bylo stejně nejsladší!! O konfrontaci těch zbývajících zápasů se snad rozepisovat nemusím…samozřejmě, že zážitek zápasu Blšany – Sparta předčil atmosféru na Bomboneře!!..jen mě tam nějak scházelo těch 50 tisíc diváků a čínská televize:))

Sparta Forever!!

Ludva

Zde si můžete stáhnout 4 chorály Bocy (3 z nich natočeny přímo v kotli La Doce u kapely):
Chorál 1 (1,82 MB)
Chorál 2 (2,40 MB)
Chorál 3 (1,46 MB)
Chorál 4 (0,1 MB)

Odkaz na oficiální stránky klubu je zde:
www.bocajuniors.com.ar/