Je středa, krátce před jednou ráno a já se před chvílí vrátil z Uherského Hradiště. I když je už pár hodin po zápase, hladina adrenalinu v krvi je stále vysoká a endorfiny mi stříkají i z uší. Jestli je něco naprosto jisté, tak je to fakt, že hned tak neusnu. Nebudu to tedy lámat přes koleno, sáhnu do baru, kde mám pro lepší příležitosti láhev Glencadam, bohatě si nalévám do sklínky, sedám ke compu a jdu tvořit report, dokud je to všechno ještě tak krásně syrové.

Kdo by to býval řekl, když jsme se 23. října loňského roku plížili ze synagogy v Západních Strašnicích jako spráskaní psi, že tento ročník je konečně tím ročníkem, na který jsme všichni tak dlouho čekali. Ročníkem, ve kterém si v jeho závěru budeme moci po právu zazpívat, že „je nejlepší, je nejlepší, Spartička je nejlepší“ a doplnit to popěvkem „Sparta Praha šampión“. Kdo by býval čekal ještě po neslané, nemastné plichtě z prvního jarního kola v Olomouci, že v nadstavbě to bude výhradně o nás, že nebudeme muset čekat na cizí pomoc a že co si sami uhrajeme, to budeme v titulové bitvě mít. Ale pak už to byla veliká sparťanská jízda a nekonečný festival červeno-žluto-modré radosti. A teď je to konečně tady, ten poslední krok je před námi. Abychom měli definitivní jistotu, musíme uhrát ještě jeden bod. A pro ten bod si jedeme na hřiště námi nemilovaného Slovácka.

Nejotřepanější sportovní klišé praví, že udělat ten poslední krok, je úplně nejtěžší. Ale každý, kdo někdy hrál nějakou soutěž na jakékoli úrovni ví, že tato fráze je až nechutně pravdivá. Je to kruté, ale co do teď vycházelo tak nějak samo, to se najednou vúbec nedaří. Nohy přestávají poslouchat a v hlavě hlodá červíček pochybností, že triumf je sice na dosah ruky, ale co když... Ne každý má nervy ze železa a navíc, všichni soupeři se najednou chtějí proti lídrovi tabulky vytáhnout a ačkoli do teď toho moc neukázali, nyní by se přerazili, jen aby favoritovi co nejvíce zkomplikovali život. Sice máme na ten podpis pod titulovou listinou dva pokusy, ale nervovat se do posledních chvil sezóny, to asi nikdo nechce. Já tedy určitě ne, proto také opět sedám s kamarády do auta, abychom alespoň svými hlasivkami přispěli k vytouženému cíli. Chceme to teď a chceme to hned, už jsme čekali dost dlouho. Tisíce nás na Slovácku budou. A v tom domácím prostředí, které klukům vytvoříme prostě neexistuje jiná možnost, než že se to povede.

Už po ubojované výhře se zvířetem zkurveným bylo jasné, že z našeho útočného trojzubce, který nám všichni záviděli, toho moc nezbylo. Tedy spíše nic, než moc. Kuchtič se hloupě vykartoval, Čvanči má již nějakou tu chvíli po sezóně, no a Šulo, kdo ví, jak to s ním je. Na děkovačce po posledním zápase, který vynechal, moc v cajku nevypadal. Takhle nějak přemýšlím celou cestu na Moravu a zároveň si říkám, jaké má asi Brian v útoku možnosti. Já bych šel asi do složení na hrotu Minčev a po stranách Karabec s Daňkem. Ale to jsem já. Jenže já Spartu netrénuji a pan trenér Priske v posledních týdnech ukázal, že dokáže vytáhnout z klobouku i mnohá překvapivá řešení. Jak byla téměř celé jaro naše sestava celkem předvídatelná, tak teď opravdu nevím a doufám, že stejně neví i kouč Slovácka. Čím víc se blíží výkop, tím častěji nahlížím do mobilu, jestli bych tam už tu sestavu konečně našel a pak jsem se konečně dočkal. A po pravdě řečeno, čumím na to, Minči promiň, jako Bulhar do mlátičky. Ne, kecám. Tak, jak to Brian postavil, si to klidně dokážu představit. Jednoduše, pro ten poslední bod jistoty jsme si přijeli a jeho zisku je podřízeno vše. I to, že nás žádný festival krásy nečeká, ale za umělecký dojem se body ve fotbale nepřidělují.

Chvilku před úvodním hvizdem se nad Uherské Hradiště dostavil déšť a to v intenzitě větší než malé, takže na jednu stranu mokrý terén pohyb míče zrychloval, ale zároveň se začali tvořit kaluže, které hrozily při hře po zemi míč zastavovat. Ideální terén na to, vyrobit nějakou fatální chybu. A tak hlavním krédem bylo heslo „jistota především“ a hra obou soupeřů tomu odpovídala. Což o to, nám ta bezbranková plichta stačila, ale u domácích bych očekával, zvláště když se v Plzni dostal chrchel záhy do vedení, že se o pozici v evropských pohárech pokusí alespoň trochu zabojovat. Ale kde nic není, zkrátka Sparta nemusela a Slovácko na víc nemělo, takže hra bez nápadu, bez šancí a bez střel ukrajovala minutku za minutkou a čím dál víc bylo jasné, že dnes si to můžeme prohrát jedině sami nějakým kiksem. Nechci ale, aby to vyznělo, že bych snad chtěl nějak moc kritizovat. Ze strany našich hráčů to byl pragmatický výkon, kterým dodělali svou práci. Na fotbalové lahůdky bude dost času v sobotu v posledním kole, kde si to rozdáme, již bez nervů, s plzeňskými podvodníky. Tam nám naši borci mohou servírovat laskomin, co hrdlo ráčí, abychom ten vytoužený titul spolu pěkně oslavili.

K atmosféře na stadionu se sluší uvést, že nás na Slovácko přijelo opravdu hodně a fandilo se celých devadesát minut hlasitě, nepřetržitě a ve stoje. Obsadili jsme celou tribunu za brankou a ještě velký kus protilehlé. Sparťanští fotbalisté se museli cítit, jako by hráli doma na Letné. K dobré atmosféře přispěl i fakt, že v Olomouci, kde nastoupili ti z druhého břehu, to bylo velice rychle 2:0 pro domácí, takže to vypadalo velice dobře. Ale asi to mělo být tak, že si to musíme uhrát sami. Slátanec ještě do půle vyrovnal a po přestávce výsledek přetočil na svoji stranu. Ale bylo mu to k čemu? Bylo mu to k ničemu. V Hradišti se diváci gólu nedočkali a nám to stačilo. Hned po závěrečném hvizdu zaplavilo hřiště spousta příznivců nového mistra ligy, a jestli měli snad zakuklenci původně záměr fanouškům v něčem podobném zabránit, tak od tohoto rychle ustoupili a situaci pouze z povzdálí sledovali. A tak většina fanoušků si vychutnala radost přímo na place.

Co napsat závěrem? Na ten sedmatřicátý titul jsme čekali dlouho předlouho. Celých devět let jsme museli poslouchat, jak si z nás nějaké nuly utahují, jak se nám ti různí Vízkové, Řeháci, Mádlové a Řeporyjci vysmívají. A nejhorší bylo, že s k těmto kreaturám přidali i někteří bývalí hráči Sparty. Ale s tím je po dnešku konec. Tým, který se tu za poslední rok vytvořil, nám vrátil hrdost a vrátil nám vědomí, že se poctivá práce vyplatí. Brian Priske a jeho spolupracovníci dokázali vytvořit mužstvo, které bylo silné nejen fotbalově, ale i mentálně. A proto také s nabídnutou šancí naložili tak, že nám i sobě nadělili titul. A za to jim všem děkuji. Věřím tomu, že toto mužstvo neřeklo poslední slovo a ještě nám může přinést spoustu radosti a skvělých zážitků. Nakonec, ta čtvrtá hvězda na dresu se nejeví až tak nedosažitelně daleko. Tak v sobotu všichni bez nervů na mistrovskou dekoraci, pořádně povzbuzovat, poděkovat hráčům i realizačnímu týmu za skvěle odvedenou práci a užít si společně tu radost. Vždyť si to za výkony na hřišti i v hledišti zasloužíme.

Ivoš


AC Sparta Praha – 1. FC Slovácko 0:0 (0:0)

ŽK: 26. Kim, 78. Brandner, 83. Hofmann – 3. Karabec, 26. Mejdr, 42. Sadílek, 76. Laci, 90. Wiesner. Rozhodčí: M. Radina - M. Podaný, L. Matoušek. Návštěva: 8 000.

Sestava Slovácka: Nguyen – Šimko, Hofmann, M. Kadlec – Siňavskij, Havlík, Kim (71. Daníček), Kalabiška – Brandner (85. Doski), Vecheta, Juroška (71. Mihálik).

Sestava Sparty: Kovář – Vitík, Panák, Sørensen – Mejdr (46. Wiesner), Sadílek, Laci Krejčí, Zelený (76. Kamenović) – Karabec (59. Daněk), Minčev (84. Schánělec).

Co se aktuálně mezi fans děje a co číst dále?

Co týden dal a dá jaro 2023 (18.díl)

Praha není jenom most a hrad....report z výjezdu z Francie na zápas Sparta s Bohemians na Letné

Baťůžek, aneb divize Bretaň se chystá na Letnou

Co týden dal a dá jaro 2023 (17.díl)

Konečné info k choreo sbírce

Je to blízko....druhý report ze zápasu Sparta - slavia

Před a po....report z vítězného derby

Fotbalová horečka: Do Věčného města na fotbal

Pět stupínků ke zlaté - krok první, Olomouc

Co týden dal a dá jaro 2023 (16.díl)

Vzhůru na Hanou - report ze zápasu Olomouc - Sparta