Před rokem jsem navštívil zápas Premier League mezi West Ham United a Tottenham Hotspurs . Tenkrát mě zápas, jeho atmosféra a samotné prostředí Kladivářů natolik uchvátilo, že se West Ham stal po Spartičce mým druhým nejoblíbenějším klubem. Rozhodl jsem se tedy, že i letos ho musím vidět na vlastní oči.
Londýn už jsem viděl několikrát, takže tentokrát jsem to pojal pouze jako výlet na fotbal a po zápase hned zase hurá domů. Vybral jsem si zápas s Liverpoolem, který se měl hrát poslední lednové úterý večer. Začalo shánění vstupenky. Loni jsem se zaregistroval na vebových stránkách Kladivářů a lístek jsem v pohodě sehnal. Tentokrát to ale bylo složitější. West Hamu se letos daří a o vstupenky je obrovský zájem, je neustále vyprodáno. Na velkou čtyřku (Arsenal, Chelsea, Manchester United a Liverpool) se prodávají vstupenky pouze členům fanklubu, kteří mají zaplacen roční příspěvek 35 liber (za tento poplatek mají přednostní právo nákupu). Ale i když máte toto členství předplaceno, je pravděpodobnost, že lístek v době spuštění prodeje na internetu vybojujete hodně malá.
Nechtěl jsem proto nic riskovat a začal jsem shánět vstupenku jinde. Podařilo se mi objevit jednu britskou agenturu, která má zastoupení v Praze a ta mi nabídla vstupenku na hlavní tribunu za 3 000 Kč. Zajásal jsem a skočil jsem po této nabídce všema deseti. I kdybych sehnal lístek za oficiální cenu + členský poplatek 35 liber, tak pod 3 000 Kč bych se stejně nedostal!!!
Letenku jsem měl zablokovanou u Easy Jet již od října, protože čím dříve se koupí tím je levnější. Tentokrát jsem na tom ale moc nevydělal! V půlce ledna jsem se totiž dozvěděl, že je zápas přesunut z úterý na středu. Co se dalo dělat, musel jsem si letenky přebukovat. Tahle legrace mě stála dalších 1 500 Kč! Trošičku se to začalo prodražovat, ale co by fanda nedal za dobrý fotbal!
No a nastal den D. V půl jedenácté ráno jsem sednul v Praze do letadla a v poledne Londýnského času jsem vystupoval na letišti Stansted nedaleko Londýna. Protože fotbálek v Upton Parku začínal až v 19.45, měl jsem dostatek času zajet se mrknout ještě na další londýnský fotbalový stánek. Stadiony Arsenalu, Tottenhamu a Chelsea jsem viděl už při své předchozí návštěvě Londýna, proto jsem se tentokrát rozhodl vypravit na Craven Cottage stadion FC Fulham. Autobusem jsem se přepravil do Londýnské čtvrti Stratford a odsud metrem na zastávku Putney bridge. Podél Temže jsem prošel parkem až ke stařičkému stadionku Fulhamu. Udělal jsem si několik fotek, pokochal se krásou Craven Cottage a vydal jsem se zpět na metro.
Přepravil jsem se na druhou stranu Londýna do stanice Upton Park. Již v metru na mě zasvítily nápisy „Vítejte v Upton Parku v domově WEST HAM UNITED FC“. Když jsem vyšel z metra na Green street zbývaly do začátku zápasu ještě 2 hodiny, všude okolo se to již hemžilo fandy Kladivářů ! Lidé v dresech, klubových čepicích a šálách postávali před hospodami a občerstveními, popíjeli pivko a těšili se na zápas svých miláčků! Za dvě libry jsem si koupil břečku bez pěny (které tam říkají pivo) a svou lámavou angličtinou jsem se dal do řeči s partičkou místních asi 40letých chasníků! Nejprve na mě koukali dost divně. Pak jsem ze sebe vyblekotal, že jsem z Čech, fandím Spartě a že u nás válí Tomáš Řepka. V tu ránu otočili a říkali, že Tomáš je borec a že u nich odehrál spoustu super zápasů. Ptali se mě jak se mu ve Spartě daří. Vychválil jsem ho samozřejmě až do nebe! Popřáli jsme si hodně štěstí a já vyrazil ke stadionu.
Stadion jež se dost často nazývá Upton Park se oficielně jmenuje Boley Ground, z dálky vypadá trochu jako hrad, hlavní tribunu z venku totiž zdobí dvě věže. Když vejdete vstupní branou před hlavní tribunu po pravé straně je za plotem malý fanouškovský hřbitov. Jestli jsou zde nějací fandové opravdu pochováni, nebo se zde uvádí jejich jména jen jako vzpomínka se mi bohužel nepodařilo zjistit. Hned za hřbitovem je parkoviště hráčů. Byly zde zaparkovány samé bouráky (Porsche, Audi, Range Rover atd.), uprostřed mě však zaujala stříbrná Škoda Superb. Komu asi patří? I když jsem si to myslel, po zápase se mi to potvrdilo. Luděk Mikloško, trenér brankářů, zůstal věrný českým barvám! V hlavní tribuně je vstup do velkého Fan shopu. Mají zde opravdu velký výběr různého zboží v klubových barvách. Po půlhodinovém vybírání, líbilo se mi toho totiž spousta, jsem si koupil tričko a kulicha a vyrazil hledat své místo.
I když jsem měl na zádech batoh a u každé vstupní brány stál pořadatel v oranžové vestě, nikdo mě nekontroloval a neprohledával! Po schodech jsem vystoupal až do horní části hlavní tribuny, která se jmenuje Dr. Martens stand. Našel jsem si své místečko (měl jsem ho na úrovni brankové čáry) a sledoval jak se stadion začíná zaplňovat.
V 19.40 přivedl hlavní rozhodčí oba týmy na plochu. Zcela vyprodaný Upton Park (34 977 diváků), přivítal Kladiváře zpěvem klubové hymny „I'm forever blowing bubbles .…“. Bylo to naprosto úžasné, tohle bych fakt přál všem slyšet! Liverpool nastoupil v netradičních bílých dresech, Gerrard, Torres, Kuyt v základu, ale Crouch a Slovák Škrtel jen mezi náhradníky. Domácí stále trápila velká marodka, ale opory posledních dní, Green, Ferdinand, Ljungberg a Noble nastoupili. Jen mě překvapilo, že nejlepší střelec Dean Ashton začal opět jen na lavičce náhradníků.
Za neustálého povzbuzování zaplněných tribun bušili Kladiváři do obrany Reds. Výborný byl především Fredy Ljungberg, který válel jak za starých časů v Arsenalu. Vůbec nebylo znát, že WEST HAM ztrácí na svého soka v tabulce Premier League 5 příček. V první půli Kladiváři soupeře k ničemu nepustili, měli několik šancí a nastřeli dokonce břevno. Bohužel z jejich tlaku gól nepadl a šlo se do kabin za nerozhodného stavu 0-0.
Po přestávce se hra vyrovnala a Liverpool začal mít dokonce místy převahu. Gerrard hrozil svými dalekonosnými střelami a i Torres nebezpečně zaměstnával obranu domácích. V 60 minutě posílil útok West Hamu žolík Dean Ashton, ale ani on se bohužel neprosadil. Naplnila se 90. minuta a čtvrtý rozhodčí zvedl nad hlavu tabulku s nastavením 3 minut. Říkal jsem si že je škoda, že sice vidím pěkný zápas, ale bez gólu. A v tom to přišlo!! Ljungberg se řítí do pokutového území a je sestřelen, rozhodčí neváhá ani vteřinu a píská pokutový kop. Míč si postavil mladíček Noble, vypálil k levé tyči, Reina sice směr vystihl, ale na míč nedosáhl. Gól!!!. Končí 93. minuta a rozhodčí ukončuje zápas. WEST HAM poráží Liverpool 1-0! Na tribunách propuká obrovská radost. Hráči se radují spolu s diváky, loučí se a za opětovného zpěvu hymny odcházejí slavit do kabiny.
Měl jsem obrovskou radost, přece jen jsem se gólu dočkal a padnul do té správné branky! Rozhodl jsem se, že se ještě pokusím počkat před stadionem na Luďka Mikloška, abych ho pozdravil v jeho mateřštině. Spolu se mnou bylo před klubovým parkovištěm spoustu lovců autogramů, kteří doufali, že uloví některého z hráčů. Asi po hodině se postupně začali trousit jednotliví borci ke svým vozům. Většina jich dělala, že fanoušky nevidí a mizeli ve vozech. Jen obránce Lucas Neill a portugalský útočník Luis Boa Morte, přišli až k plotu, který nás od nich odděloval a rozdali několik autogramů. Zanedlouho jsem se dočkal i já, Luděk vyšel ze stadionu a hnal se ke svému Superbu. Zakřičel jsem na něho, ale k mé smůle mě neslyšel, sednul do Škoděnky a zmizel. Byl jsem trochu zklamanej, ale co se dalo dělat. Budu muset na Spartě natrénovat hlasivky, aby se mi to příště nestalo!
Plný dojmů jsem se metrem přepravil do Stretfordu a odsud autobusem na letiště. Dorazil jsem tam v 1 hodinu po půlnoci a domů do Prahy mi to mělo letět až v 7.20. Čekalo mě dlouhých 6 hodin čekání. Měl jsem z toho trochu obavy, ale dalo se to nakonec docela zvládnout. Utratil jsem poslední drobáky za sladkosti pro rodinu, sednul jsem si v hale na lavici a za občasného podřimování a pozorování okolního dění jsem se dočkal svého letu. Kolem 10. hodiny už jsem byl zase v Praze.
Byl to opravdu zážitek na celý život. Přemýšlel jsem o tom jaké by to bylo super, kdyby u nás na Letné také jednou byla taková atmosféra a bylo neustále vyprodáno. Třeba se toho taky jednou dočkám!
Čip
