Nedávno jsem u syna objevil zpravodaj ULTRAS speciál (srpen 2007), v jehož úvodu redakce naznačuje, že vznik sparťanských ultrafanoušků možno datovat do jara 1997. Z pohledu generace, která tuto vzpomínku napsala, je to pochopitelný názor – takto to asi opravdu zažila a vnímala.
Z pohledu generace starší se to může jevit trochu jinak. Nechci se nyní pouštět do úvah, co (kdo) jsou „ultras“ a kdo se má právo tak nazývat. Nepovažuji to pro svůj příspěvek za podstatné. Byl jsem svého času pravidelným návštěvníkem všech zápasů Sparty v Praze a procestoval jsem s ní i skoro celé tehdejší fotbalové Československo – od Chebu až po Košice. Nikdy mě (nás – lidi v kotli) tehdy nenapadlo se nazývat ultras. Byli jsme prostě oddaní fanoušci (Sparty), chodili jsme už tehdy do „kotle“ a tehdejší média nás nazývala vlajkonoši.

Přesto jsem tehdy – před cca 30 lety – vnímal, že se obraz (části) našich fotbalových fanoušků mění. Vnímalo to tak i okolí a reagovalo na to. S odstupem času to pak vnímám snad ještě výrazněji: jak výsostně gentlemanský poměr k hráčům i fanouškům soupeře, jak ho známe např. z prvorepublikových knih K. Poláčka (Muži v ofsajdu), E.Basse (Klabzubova jedenáctka) a dalších, hrubne a dostává se do pozice, kdy z něho už rozumně uvažující bytost přestává mít radost. Nicméně je to skutečnost a součást historie a jako taková by neměla být zapomenuta. Proto si zde dovolím připomenout tři momenty, které dnes já, s odstupem skoro 30 let, vnímám jako události formující vznik příštích ultras.

Moment první: 194. derby Sparta – Slavia (25.9.1978) na Letné. Sparta vyhrála 1:0, ale fotbal za moc nestál a noviny se více než hře věnovaly divákům. Večerní Praha druhý den napsala: „Včerejší derby neinspirovalo asi nikoho k ničemu, jen skalní fandy k vulgárnostem a hrubostem na adresu rozhodčího i hráčů. Hesla vlajkonošů obou stran (sparťanští jako domácí měli i tady převahu) otravovala ovzduší stadiónu a vnucovala i nedůvěru k výkonu hostů. Skalní fanoušky (včera z letenského stadiónu sedm vyvedli a dva přijdou dnes uklízet hřiště) najdeme ovšem na většině našich stadiónů. Měli bychom proto na ně zaostřit pozornost a odkazovat je do míst, kam patří...“

Proslulý fotbalový novinář František Steiner (pokud se nemýlím, sám příznivec Sparty) byl pak ve svém komentáři, nazvaným „Škůdci v hledišti“, ještě mnohem tvrdší. Porovnává prvních 6 ligových kol podzimu 1978 s podzimem 1977, kdy v novém roce padlo sice více branek, ale přišlo o 176 tisíc diváků méně. Mezi příčinami uvádí také chování části diváků: „...v hledišti dnes existují skupinky hulvátů, jež se stávají postrachem. Postrachem slušných diváků a těch, kteří chtějí přijít na stadióny se svým ratolestmi.

Poslední otřesný příklad je z letenského derby pražských –S–, kde desítky polodospělých chlapců a mladíků pod klubovými vlajkami obou oddílů knockautovaly svým chováním a skandováním tisíce dalších diváků v hledišti a statisíce u obrazovek. Takhle vypadal jejich slovník:
Vlajkonoši Sparty: „Cipro je hovado!“
Vlajkonoši Slavie (vtipně): „Ať žije Cipro!“
Sparťanští: „Bijte je, bijte je!“
Slavističtí (vtipně): „Nenechte se postrašit!“
Sparťanští (přijatelněji): „Slávka čumí, jak to Sparta umí!“
Slavističtí (oprávněně): „My chceme fotbal!“
Sparťanští: „Sešívaní srabi, jsou ostudou Prahy!“
Slavističtí: „Vyližte si...!“
Sparťanští (při žluté kartě Pospíšilovi): „Soudce je vůl!“

Něco takového jsme ještě nikdy neslyšeli. Před lety se mnoho oddílů snažilo působit na své mladé „taky-fanoušky“ různými prostředky, schůzkami, výchovou. Na Letné však klesli vlajkonoši obou oddílů do „sklepa nízkých pudů, vášní a neurvalostí“.

Naše obecenstvo patřilo a v podstatě stále ještě patří k disciplinovanému, ale jedno přece jen nelze zakrýt: zhrublo, ztratilo smysl pro fair-play a slušnost. Jen málokdy jsme svědky toho, že diváci dovedou ocenit výkon hostí, nádhernou branku soupeře, jen málokdy uznají, že protivník byl lepší a že „jejich mužstvo“ prohrálo zaslouženě...“ (Lidová demokracie, 30.9.1978)


Samozřejmě, že v tomto zápase se podobné pokřiky neozývaly poprvé, ale možná jejich kumulace dosáhla hranice, kdy to už pro řadu diváků začalo být nepříjemné. Minimálně se o tom začalo otevřeně hovořit.

Moment druhý: dva poslední domácí zápasy Sparty na podzim 1980. V neděli 23.11.1980 se hrál na Letné zápas Sparta – Slovan Bratislava (1:0). Fotbal opět za moc nestál a tak se hlavním tématem novinových reportáží stala událost ze 24. minuty, kdy někdo ze sparťanského kotle hodil na hřiště mezi hráče skleněnou láhev. Nikoho sice netrefila, ale rozhodčí přerušil zápas. Policie podle novin zatkla pět sparťanských vlajkonošů, ale pravého viníka se odhalit nepodařilo ( Mladá fronta druhý den v článku „Falešná solidarita nebo co?“ kritizovala sparťanské fanoušky za to, že viníka neudali, a také citovala některé pokřiky na adresu Slovanu, které však raději nebudu opakovat, abych nebyl nařčen z hanobení cizího národa). Zápas byl sice po přerušení dohrán, ale očekával se trest.
Disciplinární komise fotbalového svazu pak o pár dní později potrestala Spartu uzavřením hřiště na nejbližší ligové utkání „za opakované neukázněné chování diváků a vhození lahve na hrací plochu“. Sparta musela sehrát toto utkání (s Prešovem) nejméně 50 km od svého stadionu a za místo zápasu si vybrala Mladou Boleslav, která tehdy ligu nehrála.

Utkání se konalo dne 14.12.1980 před velmi slušnou návštěvou (9 tisíc diváků) a Sparta vyhrála 4:0. Proč však o tom píši – na zápas se nás přes zimní počasí vydal vlakem slušný počet, odhaduji tak 200, a v Boleslavi jsme šli od nádraží průvodem ke stadionu. Jako vždy jsme měli několik desítek vlajek (ve sparťanských barvách, bez nějakých nápisů), ale zde se objevila novinka. Do čela průvodu se postavili dva kluci (jména si již nepamatuji – třeba se někdo z nich ozve), kteří vytáhli a nesli nový transparent – bílý o velikosti cca 1 x 1,5 m –s černým nápisem „SPARTA ROWDIES“. Nebylo to nějaké hromadné „choreo“, pokud vím, byla to jejich vlastní iniciativa.

To neuniklo novinářům a myslím, že se pak v některých novinách objevil snímek transparentu s lamentací typu: proboha, čeho jsme se to dočkali, hrozná kultura anglických rowdies už dorazila i k nám...(Jen pro zajímavost: po podzimu byla tehdy Sparta na prvním místě v počtu diváků na domácí zápasy s průměrem 15 746 diváků na zápas. Nejvíce tehdy přišlo na derby Sparta – Bohemians a to 27 692 diváků.)

Moment třetí: cesta vlakem na zápas Sparty do Banské Bystrice v roce 1985. Této akce jsem se již nezúčastnil (a nijak toho nelituji), ale nemusím ji ani blíže popisovat, protože je všeobecně známa díky filmu „Proč?“ (1987).

Jak jsem již naznačil výše, připomenuté události – snad s výjimkou uzavření hřiště a transparentu „Sparta rowdies“ – neznamenají, že by se nic podobného předtím nestalo. Ale byly to podle mého názoru takové tři symbolické schody dolů...
Pro úplnost ještě doplním obraz doby o pár postřehů. Sparťanský kotel byl tehdy na dolní tribuně (k stání) na úrovni půlící čáry naproti hlavní tribuně. Kotel fanoušků soupeře byl hned vedle (obvykle vpravo při pohledu z kotle na hřiště), oddělen jen několika „neutrálními“ diváky bez vlajek a šál. Při derby občas z jedné na druhou stranu přilétl kelímek s pivem , ale jinak k fyzickým střetům (rvačce) na stadionu docházelo jen výjimečně, i když fanoušci nebyli nijak oddělováni.

Na rozdíl od současnosti, kdy jdou fanoušci průvodem ke stadionu před důležitými zápasy, šel tehdy průvod po skončení každého domácího zápasu: na Letné se přešla pláň k bývalému Stalinovu pomníku, přes most do Pařížské ulice a dále přes Staroměstské náměstí na Václavské náměstí, kde jsme se rozešli. V průvodu nás chodilo několik desítek až set, podle důležitosti zápasu. Tehdy většina kotle chodila fandit Spartě nejen na fotbal, ale i na hokej (a pár největších „spartafilů“ i na basket nebo ragby) a tak se průvodem chodilo i z Holešovic (přes Strossmayerovo nám. po nábřeží, přes Štefánikův most do Revoluční a po Příkopech na Václavák). Průvod asi jako dnes skandoval hesla a pokřiky ku slávě Sparty, když nás bylo hodně, tak zastavoval dopravu, ale jinak jsme byli „celkem v pohodě“: tu a tam nějaký magor převrhl odpadkový koš, ale jinak se to obešlo bez výtržností. Ale i to mělo výjimky – někdy v sezóně 1979/1980 šel po hokeji (s Vítkovicemi) obzvlášť mohutný průvod, který výtržnosti vyvolával; vedle košů byla poškozena i auta a vyskleny některé výlohy. Co bylo příčinou, nevím, protože jsem tehdy vzhledem k jiné akci odešel těsně před koncem zápasu, s průvodem jsem nešel a o průběhu se dozvěděl až poté od kamarádů (a z novin). Myslím, že jedna z reakcí pak byla, že se na zápasy nesmělo chodit s vlajkami na tyči.

Jistě, popisované události nejsou něčím, na co by měl být člověk nějak hrdý nebo čím by se měl chlubit. Zvláště když už ví, jaký smysl má pro život mravné (slušné, fair-play) chování. Ale stalo se tak, patřilo to k věku a nemá žádný smysl to dnes popírat nebo vytěsňovat z mysli. Konečně k našemu plus lze i přičíst, že jsme se nevezli na žádné módní vlně, ale byli jsme věrnými fanoušky klubu, kterému se tehdy moc nedařilo. Po návratu z druhé ligy se Sparta pohybovala přinejlepším ve středu tabulky a úspěchy přišly až počátkem 80. let

Úvodem jsem zmínil fotbalovou kulturu podle knihy Muži v ofsajdu. Když se ale člověk pozorně začte, na pár místech si říká, zda už tehdy tam nebylo něco latentně skryto... Posuďte sami:
„Od kterejch vy teda jste?“ pátral Eman.
„Já jsem dycinky Sparťan,“ odvětil muž s červeným nosem pyšně, „rudá je moje barva, za tu se biju. Já, trouba starej, jsem se těšil, že Viktorka udělá nějakej vejsledek , počítal jsem, že pak bude lepší umístění v mistrovský tabulce, eště si tak říkám: Viktorka takhle klepnout Slávku, to máme dva body v talóně, teď máme Kladno, to se taky neví, dobrý by to bylo –“
„Sparťan!“ zařval Eman, „a von se vopováží fandit Viktorce! A proto já koukám... Podívejme se na chytrýho, vopatrnýho! Von si myslí, že mu budeme vyhrávat ligu!“
„Haha!“ zachechtal se sveřepě starší Eman, „tudy na to! Von na nás šel s politikou. Jo, milej pane, my jsme na Žižkově uvědomělej lid. Viktorka bude hrát a vy se budete dívat a strkat body do kapsy. To nejde holečku. Každej ať se bere vo svý.“
„Viktorka,“ pravil Eman mladší zpupně, „vyhraje, když to potřebuje. Teď jsme to náhodou nepotřebovali, tak jsme si trochu zalažírovali. Ale abychom vám něco darovali, to zas prr! Jaký vy jste na nás, takový jsme my proti vám. A nebavíme se.“
Padl sedmý gól Slávie.
„Jen houšť a větší kapky!“ zvolal povzbudivě Eman starší. „My sneseme i dvouciferný skóre. My to můžem dělat.“
Muž s červeným nosem zapomněl zavřít ústa. Ponenáhlu přišel k sobě a zasyčel: „Tak vy tak? Takhle si to představujete, frajeři fórový? Teď do vás vidím, uličníci! Hanba vám, škubani podplacený, tomuhle vy říkáte fair hra? Člověk se musí divit, když vidí takový poměry –“
Eman mladší mu strčil pěst pod nos, „čuchni si, holomku,“ velel.
Eman starší ho zadržel: „Jen žádný trapný výstupy na hřišti, můj synu. Ukaž, že jsme karakteři a že se nebavíme se zdrápancema.“
Červený nos se dal kvapně na ústup. U vchodu se obrátil a zavolal: „Než přijdete k nám na Letnou, tak se stavte dřív u Pohřebního ústavu města Prahy a objednejte si pohřeb, sígři špinavý –“
(Karel Poláček – Muži v ofsajdu)

F.K.