Když v létě 1979 přišel do Sparty z Českých Budějovic na levý kraj obrany neznámý František Straka, nikdo jsme tehdy netušili, s kým máme tu čest. Po několika zápasech přešel na místo středního obránce, kde společně s dalším mladíkem, Josefem Chovancem, vytvořil dvojici, na kterou vzpomínáme s láskou ještě dnes. Vytáhlý mladík, samá ruka, samá noha, ale obrovské srdce. Co Pepa Chovanec neodehrál, to Franta Straka odskákal, odhlavičkoval a hlavně odbojoval. Žádný balón pro něj nebyl nikdy ztracen.

A po návratu trenéra Václava Ježka začala slavná éra naší milované Spartičky, která ne-má v naší historii obdoby. Obrana Hašek, Straka, Chovanec a Bielik, to byla skála, o kterou se rozbíjely útoky všech mužstev. Nejen československých, ale i naděje evrop-ských velikánů se se tříštily na obraně dirigované Frantou Strakou. Záhy se stal i oporou naší reprezentace. Když v roce 1988 odcházel po dlouhých devíti letech ve sparťanském dresu, do Borussie Mönchengladbach, měl jsem slzy na krajíčku. Přirostl mi k srdci. Jeho bojovnost, tvrdost, zarputilost mě vždy imponovala. A na „šaškárny“ při rohových kopech před soupeřovou brankou nikdy nezapomenu. Kéž bych se ještě někdy dožil takové klubové věrnosti. Dnes je jiná doba, hráči přicházejí a odcházejí, aniž se nám fanouškům, dostali „pod kůži“ třeba tak, jako Franta.

Pak na několik let zmizel v Německu. Nejprve jako hráč, poté i jako trenér. Když se po dlouhých letech objevil v Teplicích, koukali jsme na něj jako na zjevení. Sebejistý elegán, neskrývající své sebevědomí, které hraničilo až s komediantstvím. Nebyli jsme na takové chování zvyklí, mnozí z něj byli naprosto šokováni. Ale on se choval přesně tak, jako kdysi na hřišti. Šoumen každým coulem. Cpal do hlav svých svěřenců víru v sebe samého, bezmeznou víru ve vítězství. A je třeba dodat, že dovedl teplické k velkému úspěchu v pohárové Evropě. V ligové soutěži už takové výsledky jeho mužstvo nedokázalo zopakovat.

Když krize v naší Spartě dosáhla vrcholu a po několika domácích „kotrbách“ jsme prohráli v Uherském Hradišti, byl trenér Kotrba odvolán. Dva dny jsme tápali, kdože dovede Spartu k vytoužené druhé příčce v naší lize. O prvenství Baníku nikdo nepochy-buje.

Po odmítnutí nabídky Zdeňkem Sčasným přijal výzvu náš starý známý, Franta Straka. Nespekuloval o možné ztrátě prestiže a prokázal své bojovné sparťanské srdce ve chvíli, kdy to Sparta nejvíc potřebuje. Víme, že není mesiáš, že své musejí na hřišti odehrát především hráči, ale spoléháme na něj, že je dokáže „vybláznit“ tak, aby nikdy nezapomněli, jaký dres vlastně nosí. Aby bojovali za Spartu tak, jako to uměl on.
Pokud se mu to podaří, nemusíme mít o osud Sparty žádný strach. My potřebujeme vědět, že ve sparťanském dresu bijí sparťanská srdce. A pak dokážeme odpustit i poráž-ku, ale musíme vědět, že soupeř byl lepší. A že každý bojoval do posledního dechu, jako kdysi Franta. A také chceme vědět, že my, obyčejní fanoušci, jim nejsme lhostejní. Vždyť i prohrát se dá se ctí. A vždy se sluší svým věrným poděkovat. Tak jako to udělal po prohraném zápase se Synotem jediný Tomáš Hübschman.

Již prvními vystoupeními vlil Franta do našich srdcí víru, že se vše v dobré obrátí. Že Sparta bude zase tou Spartou, ze které jde strach. Že bude sebevědomá a hrdá tak jako byla dříve. A to je základem úspěchu, věřit ve svoje síly, věřit ve svoje srdce. Jen naše víra nás uzdraví. Za to Ti, Franto, už teď děkujeme, žes probudil i nás.

A tak jako kdysi přivítala svého syna, vlastence F.L.Věka, jeho maminka, tak i já pravím: „Vítej doma, Františku.“
Bombito