S Milanem Jiráskem, jedním z největších talentů českého fotbalu, který strávil tři roky v Interu Milán, jsem se sešel v příjemném prostředí tréninkového centra na Strahově. Povídali jsme si o jeho působení v Interu Milán, proč se vrátil zpátky do Sparty i o tom, jaká je jeho vize do budoucna. Hodně se rozpovídal také o současné situaci ve Spartě. Milan mě přesvědčil o tom, že to má v hlavě srovnané a jednoznačně si půjde za tím, co v kariéře chce dokázat.



Jak se to tak stane, že se šestnáctiletý kluk dostane ze Sparty do Interu Milán? V tomto věku to není úplně obvyklé…

Tenkrát to byla náhoda. Když jsme jeli na úplně první oficiální sraz nároďáku se šestnáctkou a hráli jsme na Slovensku přátelák s jejich reprezentací, tak zrovna tam byl skaut z Itálie, co pro Inter pracuje. Skauti první zápasy různých zemí hrozně sledují, protože tam vidí poprvé ty kluky hrát. My jsme ten zápas vyhráli 5:2 a já jsem dal dva góly. Zápas se mi celkem povedl. Za 14 dní se zástupci Interu zkontaktovali s rodiči a tam už začala ta spolupráce, kdy jsme se postupně dohodli na tom, že bych tam mohl jít.

Ten přestup byl docela komplikovaný. Dokonce jsi musel půl roku samostatně trénovat. Jak jsi to tenkrát prožíval?

Tam byly spíš komplikace kvůli tomu, že sem měl na výběr, jestli podepíšu smlouvu na Spartě nebo v Interu. Sparta mi ji nabídla v tu samou chvíli jako Inter. Oni přišli s tím, že pokud tam chci jít, tak pro ně to není problém, ale je pro ně samozřejmě lepší, když tady tu smlouvu nepodepíšu, aby za mě nemuseli dávat tolik peněz. Na mně teda bylo rozhodnutí, jestli zůstanu tady, nebo jít za zkušenou do ciziny. Určitě mě to mrzelo. Na jednu stranu jsem tady nemohl být s kluky, se kterými jsem vyrůstal, a musel trénovat sám. Na druhou stranu jsem si říkal, že pokud chce člověk ve sportu něco dokázat, tak pro to musí vždycky něco obětovat. Zase to nebyla nějaká extra dlouhá doba, kterou bych nemohl vydržet. Těch 5-6 měsíců uteklo docela rychle. Já jsem ještě za tu dobu 2x nebo 3x jel do Milána na týdenní stáž, abych si to vyzkoušel. Tady jsem chodil na hodiny italštiny. Ten program jsem měl nastavený tak, abych měl pořád co dělat.

Jak ovlivnila tvojí výkonnost chybějící herní praxe?

Herní praxe v tomhle věku je určitě důležitá. Patnáctiletý kluk, když nehraje půl roku, tak je to pro něj asi závažnější problém než pro nějakého hráče, kterému je už třicet let, tudíž je zkušený a má toho odehráno daleko víc. Na druhou stranu jsem měl čas zapracovat na věcech, na které by nebyl normálně čas. Přece jen, když jsem chodil do školy a pak na tréninky, tak toho času moc nebylo. Chybějící herní praxe se projevila tím, že sem ze začátku ztrácel orientaci na hřišti. Po odehrání 2-3 zápasů jsem se do toho dostal a nebyl to takový velký problém.

Ty jsi zmínil, že jsi absolvoval ještě předtím nějaké kurzy italštiny. Jak u tebe probíhala aklimatizace v Interu a překonávání jazykové bariéry?

Rodiče s panem Paskou mi našli rodilou Italku, která tady už žila dlouhodobě. Nějaké ty základy mi poskytla, třeba jak se řekne „Dobrý den“, vysvětli mi, jakou mají lidé v Itálii mentalitu, jak se tam s nimi chovat. S jazykem v Itálii jsem velký problém taky neměl. Oni jsou takoví přátelští. Když vidí, že se ho člověk chce naučit, tak se mu snaží pomoci. Po příchodu jsem hned začal chodit do školy. Byl jsem s klukama v kontaktu 24 hodin denně. Snažil jsem se neustále komunikovat, i když jsem třeba něco pokazil. Pokud nevíte, tak vám pomůžou. Ti mladí kluci to i berou jako srandu. Když něco zkazíte, tak se tomu zasmějí. Za nějaké 2-3 měsíce jsem si s nimi dokázal něco říct.

Byl velký rozdíl v trénincích ve Spartě a v Interu?

Nebyl. Já si myslím, že celkově se ve světě nedělá nic moc odlišného. Každá země má svoje specifika. Třeba v Interu byly tréninky trochu delší. Když tam přišli kluci z ciziny, tak se jim zase zdály tréninky kratší. To je o zvyku. To bylo o tom, že tam ti kluci šli za tím, aby hráli fotbal a i v tom mladém věku se dokázali vyrovnat s tím, že jsou sami. Tím, že byli z jiné země, tak každý té hře dokázal dát něco jiného. Tím měl trénink trochu jinačí náboj.

Italská liga je známá tím, že je hodně svázaná taktikou. Zaměřovali se trenéři více na taktiku než třeba na fyzickou kondici?

I v našem věku se tam taktika dost dělala. Ne na tréninku, ale spíš přípravou mimo trénink. Před zápasem jsme dostali papíry, kde jsme měli napsaný, kde kdo bude hrát. Trenér měl rozebraného soupeře dopodrobna a určil, že ty budeš hrát na tohoto hráče, kope levou nohou, kope pravou nohou, budeš se posouvat takhle a takhle…Zkrátka to bylo hodně rozebraný, a ne, že by se na tréninku dělala dvě hodiny taktika. To spíš nastalo až v těch 19 letech, kde jsme tyhle věci pilovali i na tréninku. Na to ten trénink byl hodně zaměřený.

Funguje to takhle i ve Spartě?

Taktiku tady děláme taky, ale funguje to spíš u starších výběrů. Myslím si, že 15,16,17letý výběry toto ještě zavedené nemají. Zase záleží, jakým směrem se to chce ubírat. Jestli chtějí vézt kluky, jako to dělají ve Španělsku, kde to berou formou zábavy, kde si každý hraje na každém postu, jako to dělá třeba Barcelona. Nebo jestli to budou mít více svázané taktikou. Záleží na každém. Je pravda, že když byl v Interu Mourinho, tak právě tou taktikou dokázal udělat výsledky.









Ty bys více preferoval italský nebo španělský styl hry?

Na to se jednoznačný názor říct nedá. Já jsem hráč, který má rád balón a jsem spíše zaměřený na technickou hru, takže Španělská liga je pro mě atraktivní. Za prvé se na to krásně kouká a je to taková nesvázaná kreativní hra. Zase na druhou stranu, když je tým perfektně technicky připravený jako třeba teď Chelsea, tak ani ta kreativní hra vám nepomůže, protože se přes to nedostane.

V Interu ses setkal s kontroverzními osobnostmi typu Mourinha, Ballotelliho a Ibrahimoviče. Jak jsi s nimi vycházel? Jací byli v kabině a při tréninku?

K Mourinhovi – To je specifická postava světového fotbalu. Na televizní diváky působí jako arogantní a sebevědomý člověk, který nemá pokoru před nikým a před ničím. Ale když ho člověk vidí v soukromí, tak pozná, že to je úplně normální člověk, který to má v hlavě tak dokonale promyšlený, že ví proč a kdy cokoliv dělá tak, aby ten tým dokázal dokonale připravit. Já si myslím, že jeho úspěchy nespočívají v jeho trenérských schopnostech, protože hráči na téhle úrovni už jsou tak vyspělý, že oni sami vědí, jak se na ten zápas mají připravit. Spíš je to o tom, že dokáže na sebe strhnout veškerý tlak. Teď uvedu příklad Interu před dvěma roky. Inter když se dostal do situace, kdy oni pár let předtím vyhráli italskou ligu hodněkrát za sebou, ale v Lize mistrů takové úspěchy neměli. Byl na ně obrovský tlak. Hlavně v Itálii, kde se to hrozně moc probírá. Je to věc číslo jedna, která se řeší v každých novinách. On dokázal to, že přišel do kabiny a každý by čekal, že prostě řekne: „Klid, všechno super,“ ale on prostě přišel, a když viděl, že všichni hráči jsou uspokojený, tak se prostě s každým pohádal. Seřval správce, že má špatně postříkaný trávník, aby strhl tu atmosféru na sebe a hráče nechal odpočinout. To samý se děje i s médii. Když je tlak na hráče, tak on půjde do médií. Udělá humbuk, aby se ta média zaměřila na něj a tým šel na druhou kolej, aby mohl v klidu pracovat dál. Když byl Inter v posledních kolech Ligy mistrů, tak se vždycky řešil Mourinho místo Interu. Mužstvo pak bylo v pohodě.

K Balotellimu: To je specifický člověk, který potřebuje zvláštní ruku nad sebou, protože on svým způsobem není zlý kluk. K ostatní se chová normálně. Když byste od něj něco chtěli, tak vám rád pomůže. Ale uvnitř je to prostě ještě dítě. On, jak si můžeme přečíst, hází po někom šipky, odpaluje petardy a tak dále. Je toho schopný. Já prostě věřím, že to udělá, protože on si v té chvíli neuvědomuje, že by z toho mohl mít nějaký problém. Třeba přijede v noci za deště na kolej a přijde mu to úplně běžný. Tohle normální člověk neudělá, ale když s ním budete mluvit mezi čtyřma očima, tak byste neřekli, že to je takový člověk. Prostě typ člověka, který je lehkovážný, neuvědomuje si, že udělal nějakou chybu. To samé na hřišti. Když něco pokazí, tak si to vůbec neuvědomí.

K Ibrahimovičovi: Zaprvé to je velký profesionál. Co se týče tréninku, on všechno odmaká. Na tréninku je ve všem první, snaží se všechno dělat perfektně, ale je to hrozně sebevědomý člověk. Potřebuje být středem pozornosti. Jemu nepřihrajete jednou míč a je zle. Tím samým dojmem působí na hřišti. Ještě když byl v Interu, tak si myslel, že on je ten nejlepší a že to tam všechno bude vést. Když ho sleduju poslední dobou, tak si myslím, že se hodně zklidnil a pochopil, že fotbal je týmový sport. V soukromí je to ale normální člověk. V kabině vám podá ruku, popřeje hezký den a chová se příjemně.

Právě Ibrahimovič přestoupil z Interu Milán do konkurenčního AC. Jaká mezi těmito týmy panuje rivalita? Dá se to nějak srovnat s pražským derby?

Srovnávat se to úplně nedá. Za prvé nás je míň a za druhé se u nás hodně mlátí fotbal s hokejem, zatímco v Itálii je fotbal sportem číslo 1. Tam máte v televizi 30 kanálů a z toho 10 kanálů je fotbalových. Tam nic jiného než fotbal neznají. Pro ně je fotbal prostě náboženství. I to přispívá k tomu, že derby má daleko větší náboj. Lidi si ten fotbal a klub samotný berou za vlastní a připadají si být součástí toho klubu. Oni to prožívají jako vlastní souboj s těma ostatníma lidmi. Tady když jdou lidi na fotbal, tak si řeknou, že bude derby, pěkný počasí a super atmosféra a půjdeme se o víkendu podívat na fotbal. Ale těch fanoušků, kteří opravdu žijí pro ten klub, je třeba jen pár tisíc. Když třeba hraje Sparta s Příbramí, tak přijdou 2-3 tisíce fanoušků, kteří se tam jdou kvůli tomu, že fandí Spartě. Dalších 10 tisíc lidí přijde jen kvůli hezkému fotbalu. V Itálii přijde 60 tisíc lidí a bude jich 30 takových, 30 takových a půjdou tam, aby dovedli ten svůj klub k vítězství z lásky k němu. V tomhle si myslím, že je ten zásadní rozdíl. Když je derby, tak vře v celém městě. To prostě z těch lidí cítíte, jak se to celý den řeší. Tady když bude derby v Praze, tak to uvidíte kolem stadionu, na stadionu a v novinách a tím to hasne. V Itálii to řeší lidi v práci, ve škole a tak.

Můžeš nějak popsat euforii, která zavládla v Interu po vyhrání Ligy mistrů?

Tam byla absolutní euforie po celé Itálii. Ve 3 hodiny ráno jste vylezl ven a lidi jezdili s vlajkami, troubili. To byla noc, která se nespala. Za prvé to bylo po dlouhé době a získali tři trofeje v jedné sezóně. To se nedá popsat. Dá se to třeba srovnat s tím, když jsme vyhráli olympiádu. Myslím si, že i dost fanoušků, kteří Interu nefandili, ale byli fotbalovými nadšenci, tak v tu dobu to brali tak, že italský fotbal udělal úspěch ve světě a slavili taky. V tom to bylo fantastické, že ten úspěch Interu uznali.

Vraťme se od Interu zpátky k tobě. Inter ti nabídl prodloužení smlouvy o 3 roky. Proč jsi odmítl a místo toho se vrátil do Sparty?

Ono to bylo tak, že mi končila smlouva a oni mi nejdříve nabídli pětiletou, kterou jsme s panem Paskou nechtěli podepisovat na tak dlouho, protože jsem si říkal, že v devatenácti letech je podepsání smlouvy na pět let hrozně dlouhá doba. Tak se to pan Paska snažil dostat na co nejmíň let, na rok na dva, abych měl možnost se tam odtud dostat, kdyby se mi nedařilo nebo měl nějaké jiné problémy. Přece jen, když hráč podepíše smlouvu a je hráčem Interu v prvním týmu, tak má jinou finanční hodnotu a už hůř pak prodává. I když se to dnes tolik nezdá, ale kluby se v dnešní snaží vychovávat vlastní hráče, aby za ně nemuseli dávat velké peníze. Někam se dostat, když se vám tolik nedaří, už je problém. Inter přistoupil na snížení smlouvy na tři roky. Ale v devatenácti letech je celkem nereálný se za tři roky v Interu prosadit. To bych musel jít někam na hostování, kde by se mi podařilo dát dvacet gólů za sezónu a být třeba nejlepší hráč druhé ligy a oni si vás pak vytáhli zpátky a dali vám šanci. Což prostě je pravděpodobnost jedna ku milionu, že se to povede. (směje se). Samozřejmě jsou takové případy, kdy se to povede, třeba Hamšík, ale je to velké riziko. Je to prostě hazard s tim, že buď budeš fotbalista, nebo fotbalista nebudeš. Na kratší smlouvu nepřistoupili, tak jsem zareagoval na tříletou nabídku smlouvu od Sparty a přijal ji. S panem Paskou jsem se dohodl, že bude lepší vrátit se sem, dostat se do áčka a pak jít někam dál.

Považuješ své působení v Interu za úspěšné? Myslíš, že ti to dalo fotbalově víc, než kdybys ty tři roky strávil ve Spartě?

Tohle se nedá jednoznačně říct. Nikdo neví, co by se dělo, kdybych tenkrát neodešel. Každopádně si na působení v Interu nemůžu stěžovat. Naučil jsem se jazyk, dokázal jsem se osamostatnit a po fotbalové stránce mi to určitě neublížilo. Poznal jsem plno nových lidí. Byla to výborná zkušenost do budoucnosti. Poznal jsem, jak to chodí ve světě a co musí podstoupit hráči, aby se někam dostali. Kdybych teď šel někam do ciziny, tak už vím, do čeho jdu. Vím, jak to tam všechno funguje. Už vím, co to je, když člověk neumí jazyk dané země a musí tam jet a naučit se ho. Člověk už prostě ví, jak překonat ty nejhorší překážky mimo svět fotbalu.









Měly o tebe zájem ještě jiné české kluby kromě Sparty?

Nějaké nabídky jsem dostal. Ale nechtělo se mi do průměrného klubu v české lize, protože z áčka Sparty je cesta ven daleko jednodušší. Navíc jsem ze Sparty odcházel v ne úplně dobré atmosféře, a tak jsem chtěl vrátit i z toho důvodu, protože jsem na Spartu rozhodně nezanevřel. Prostě jsem si chtěl vyzkoušet angažmá v cizině a dostat možnost tříletého angažmá v Interu v šestnácti letech, kde jsem se setkal s nejlepšími hráči, se neodmítá.

Co říkáš na plánovanou soutěž juniorek? Chtěl by sis v ní zahrát, nebo bys radši preferoval hrát mezi dospělými?

To těžko říct. Mládežnická soutěž je založená na tom, že v ní můžou dostat příležitost mladší kluci. Tam může hrát klidně šestnáctiletý kluk. Když hraje šestnáctiletý kluk proti dvacetiletému, tak dvacetiletý ještě není tolik zkušený a vyzrálý fyzicky, takže tam mají šanci i ti mladší kluci. Když přejdete do dospělého fotbalu, tak tam už není tolik příležitostí dát šanci mladším. Já si myslím, že ještě rok dva to bude mít takovou zabíhací lhůtu. Třeba ty menší kluby mají teď problém dát dohromady 15-20 lidí v jednotlivém ročníku. Pokud se to povede a bude to mít kvalitu, tak si myslím, že to nemusí být špatný. Velké kluby, které budou chtít mít k tomu i béčko, tak ho můžou mít. Nechají si tam deset lidí, pošlou tam dva z áčka, dva z juniorky, tak klidně tu druhou nebo třetí ligu můžou hrát. Zase budou mít dalších 15 kluků, kteří na tom nebudou ještě natolik dobře. Třeba jsou hráči, kteří mají výbornou techniku, ale na dospělý fotbal ještě nejsou fyzicky připravení. Je škoda ho posílat pryč a je lepší si ho vychovávat rok v juniorce a pak ho poslat mezi chlapy, když už je na to připravený.

Mohl bys nějak kvalitativně srovnat Primaveru s naší druhou ligou?

Co se týče herního stylu, tak je to srovnatelné, protože tam hrají mládežničtí reprezentanti z různých zemí. Tam se setkáváte s takovou úrovní, jako když třeba jednadvacítka pojede hrát do světa nějaký přátelák. Není to úplně dospělý fotbal, protože se tam nesetkáte s třicetiletým chlapem, který má odehráno x zápasů a je na tom fyzicky úplně jinde než vy. Fotbal je tam jinačí. Snaží se tam hrát jako ve světě. Je to rychlejší, živější, protože to hrají mladší kluci. Technická kvalita tam je dost vysoká, ale není to opravdu dospělý fotbal, co se týče důrazu a tak.

Když se pomalu dostáváme k béčku Sparty, tak se zeptám, jak si vysvětluješ velkou bodovou ztrátu na záchranu. Proč se vám na jaře tolik nedaří?

Já si myslím, že většinu zápasů na jaře jsme hráli dobře a toho soupeře dokázali přehrát a měli plno šancí, ale tou nezkušeností a nedůrazem jsme ty zápasy nezvládli. Z jedné střely dostaneme gól a všechno se nám zbortí. Kdybychom v těch zápasech dali první gól, tak bychom toho soupeře byli schopní 4:0 porazit. Všechny zápasy jsme prohráli těsně. Nestalo se, že by přijel soupeř a přehrál nás rozdílem třídy. Oni sem přijedou, my je celou dobu přehráváme a pak nám dají gól na 1:0 třeba střelou ze třiceti metrů. Sami soupeři nám řekli, že hrajeme výborně a přehráváme je. No jo, ale co z toho, když jsme poslední a ztrácíme třináct bodů.

Jak je pro tebe přínosná osobnost pana Hřebíka?

S panem Hřebíkem se známe už z nároďáku. Od jeho příchodu je patrné, že se tady začíná něco dít a Sparta se ubírá nějakým směrem. Snaží se nastolit to, aby se tady všechno sjednotilo. Odešlo plno hráčů, teď nevíme, co se bude dít v létě. Všechny světové kluby, které teď mají dobré výsledky, v podstatě prošly stejným procesem. Když se podíváme například na Dortmund, který před třemi roky vynechali dvě sezóny a začali budovat tým s mladými hráči a teď najednou z toho mají extra výsledky. Nemůžou lidi čekat, že přijde pan Hřebík a lusknutím prsty se všechno změní. Jestli lidi chtějí, aby se ve Spartě hrál takový fotbal, který se hraje ve světě, tak tomu musí dát čas. Není možné, aby po pár nepovedených zápasech se řvalo „Hřebík ven!“ Fotbal se hraje pro lidi. Je jedno, jestli si vezmete sako a půjdete se podívat do divadla, nebo v dresu na fotbal. Samozřejmě se hraje pro výsledky, a aby se vyhráli nějaký poháry, ale hlavně se hraje pro ty lidi, které by to mělo bavit. Každý, kdo se podívá na Barcelonu nebo Real Madrid, si řekne, jaký to je krásný fotbal a chtěl by se v sobotu odpoledne podívat taky na něco takového, ale jestli tomu nedají čas i přesto, že Hřebík má snahu tohle změnit a pan Křetínský mu dal důvěru, investoval do toho své peníze, tak se fanoušci té změny nedočkají. Chce to rok nebo dva práce, aby ty moderní trendy mohl ve Spartě zavést do praxe. Chce tomu dát prostě čas. Podívejte se třeba na Barcelonu. Před pár lety, když přišel Rijkaard, tak nebyli ani zdaleka tam, kde jsou dnes. Trvalo několik let, než si ty hráče vychovali, aby předváděli takovýhle fotbal.

Sparta by měla být jeden z těch klubů, který se dostane do základní skupiny Ligy mistrů, bude vyhrávat tituly a dominovat českému fotbalu. Sparta vždycky nakoupila spoustu hráčů, kteří tady odehráli maximálně dvě sezóny a pak přišli další. Nejde to tak, že přijde Hřebík, uděláme to takhle a takhle, vyhrajeme titul, hned příští sezónu vyhrajeme další a pak prodáme hráče.

Od Sparty a pana Hřebíka se vrátíme zpátky k tobě. V posledních zápasech si začal nastupovat pravidelně v základní sestavě. Jak vidíš svoji budoucnost ve Spartě? Máš už nějaké náznaky, že by ses mohl dostat do áčka?

Na podzim jsem se adaptoval, prošel přípravou s kluky. Občas jsem nastoupil, občas ne. Chodilo k nám hodně kluků z áčka. Teď na jaře se ta sestava hodně ustálila a hrají samí mladší kluci. Myslím si, že oproti podzimu se na ten fotbal dá dívat. Co se týče toho áčka, tak jsem teď mluvil s panem Hřebíkem a řekl mi, že by to šlo a v áčku mi šanci dá. Teď je ale těžká situace v áčku, lidi na něj tlačí, nedaří se. V tomhle jsem trpělivý a až pan Hřebík uzná za vhodné mě vzít do áčka, tak to udělá.

Když zpětně zhodnotíš tu svojí relativně krátkou fotbalovou kariéru, udělal bys něco jinak?

To si člověk může říct vždycky. Já jsem se naučil nekoukat zpátky. Co se stalo, tak se stalo, ničeho nelituji. Vždycky na tom člověk musí hledat to pozitivní. Říkat si, kdybych to udělal tak a mohl jsem být někde jinde, je zbytečný. Jednou jsem se tak rozhodl a udělal to z nějakého důvodu.

Co považuješ za svoji nejsilnější a naopak nejslabší fotbalovou stránku?

Výhoda je, že kopu levou nohou a myslím, že mám dobrý přehled ve hře. V Česku moc tvořivých hráčů není. Co je zvláštní, tak vždycky se říkalo „česká ulička“ a taková ta chytrost. To si myslím, že se z našeho fotbalu poslední dobou vytrácí. Hodně se zaměřujeme na silové hráče, ale taková ta kreativita, že jsme toho soupeře dokázali něčím „přečůrat“ se z našeho fotbalu nějak vytratilo. Na dnešní dobu se snažím hrát technický fotbal. Měl bych zapracovat na fyzičce a síle, protože nejsem nějak extra vysoký.















Díky za rozhovor.


Martas007