Od posledního zápasu Gambrinus ligy a momentu, kdy si fandové Sparty po zisku druhého místa mohli alespoň částečně oddychnout, uplynulo čtrnáct dnů. Sobota 13.června se pak mohla postarat o přísun hned čtyř mistrovských pohárů do síně klubu. Jako první šli do boje hodinu před polednem starší dorostenci ve Zlíně, kde v závěrečném kole celostátní ligy potřebovali k jistotě prvního místa alespoň jeden bod. V opačném případě se dalo očekávat, že by se (při své výhře) na ně dotáhla Olomouc, která s námi měla lepší bilanci ze vzájemných zápasů (1:1, 1:3), takže by se slavilo tam. Naši mladíci neprošli úplně ideálním jarem. Po slušném podzimu, ve kterém jsme získali 36 bodů, byla jarní část spíše utrpením. Příčin bylo více – zimní přesun několika hráčů do béčka, marodka, pozvánky do reprezentací. Výsledkem pak byl zisk mizerných dvaadvaceti jarních bodů a nezřídka výkony, kdy si diváci mohli ukroutit hlavy… I přesto se ale našemu týmu uchovala možnost boje o titul, a co víc, dokonce s tříbodovým náskokem před posledním kolem. První dorost se v rozhodující bitvě nakonec vzmužil a po vyhraném poločase vydoloval alespoň ten jeden potřebný bod, čímž vrátil nejcennější pohár v dorosteneckých soutěžích opět na Letnou!
To v mladší kategorii celostátního dorostu to byla „trošičku“ jiná káva. Sparťani „masakrovali“ zbytek „soutěžících“ prakticky od samého začátku. Čtrnáctkrát vstřelili protivníkovi více jak tři branky, čtyřikrát jich dali pět, dvakrát šest, jednou osm a jednou dokonce dvanáct (Baníku Most)!!! Tato dominance se pak logicky promítla i do konečné tabulky, ve které jsme sezónu zakončili s dvaadvacetibodovým náskokem! Asi nepřekvapí, že jsme disponovali nejpevnější obranou (27 – 0,9g/zápas) a rovněž i široko daleko nejpilnějším útokem (111! – 3,7g/zápas). Jen velmi těžko se hledalo něco, co se mladšímu dorostu v sezóně nepovedlo. Leč i v takto úspěšné sezóně se dá něco takového nalézt – derby s největším rivalem (1:1, 0:1). Škoda, ale příště si určitě smlsneme i na nich.
Hodinky ukazují půl druhé a na trávník TCM přivádí trojice rozhodčích (komplet v dámském obsazení) dorostenky Sparty a Pardubic k jejich poslednímu utkání jara. A jde o hodně. Naše holky potřebují k mistrovské jistotě nutně tři body, protože druhá Plzeň má stejný počet bodů (49), ale horší bilanci ze vzájemných zápasů (1:3, 1:1). Pardubické dorostenky jsou ve druhé polovině tabulky, což by na první pohled nemělo tvořit nepřekonatelnou překážku. Druhá Plzeň hraje na hřišti třetí Slavie, což je zjevně těžší protivník. Na sluncem zalité strahovské trávě naše omladina nenechává nikoho na pochybách o tom, jak to vše dopadne. Míč chodí z nohy na nohu, naše hráčky prokazují nejen hlad po gólech, ale hlavně umění je střílet. A hráčkám ani divákům gólově v bříškách rozhodně nekručí, poločas pět nula. Jediným, kdo se s přídělem moc nesrovnává, je gólmanka soupeře, která si každý zásah Sparty dost bere. Nicméně je třeba uvést, že některé kousky by likvidoval horko těžko asi i Petr Čech. Zejména prvopoločasovou produkci hráčky s číslem 15 (při nejlepší vůli jsem jí nebyl schopen, dle „tak trochu“ neaktuálních soupisek na oficiálních stránkách ACS, identifikovat), kdy nejprve vymetla pravou a za pár minut i levou šibenici s tak bezelstnou samozřejmostí, že mě, o fotbal se (zjevně marně) několik desetiletí pokoušející, dost otrávila… :-) Druhý poločas naše naděje trochu ubraly z přesnosti a gólostroj se zasekl. Nicméně že není všem brankám konec se ukázalo v samotném závěru zápasu, kdy se opět roztrhl sparťanský gólový pytel a udělal tak ze skóre pravou oslavu fotbalu. Drtivá výhra 9:0 tak vystavila našim dorostenkám zasloužené mistrovské razítko, a to už i bez ohledu na vydřenou výhru hráček Plzně u sešívaných (2:1).
Čtvrtá hodina odpolední přinesla to nejdůležitější z celého dne. Ačkoli se nejednalo o zápas „o všechno“, protože naše ženy měly jistotu mistrovského titulu už pár kol zpátky, přesto šlo o zápas A týmu a chtělo se končit mistrovsky – tedy vítězně. Předpoklad byl naplňován asi od dvacáté minuty a kolem třicáté bylo prakticky rozhodnuto. Ano, náš celek s chutí demonstroval, proč vládne domácímu fotbalu. Holky hrály ve vysokém tempu a soupeřkám toho mnoho nedovolovaly. Příklad? Nejhezčí fotbalistka Sparty za rok 2007 – Lenka Gazdíková si nesáhla ani jednou za zápas na míč rukou (ve hře) a její velmi časté místo ke sledování úsilí spoluhráček se nacházelo na středovém kruhu (snad tedy nikoli z důvodu potíží zraku). Druhá půle se, za neúnavného povzbuzování mistrovských dorostenek, gólově opět vydařila. Zase se povedlo třikrát pokořit, jinak velmi dobrou, gólmanku Pardubic a stanovit tak konečný stav na 6:0.
Hned po skončení utkání následovaly velké, bouřlivé a rozhodně ne nudné ceremoniály a oslavy. Trenér Dušan Žovinec se ujal režisérské taktovky bezprostředních oslav a první, co bylo úplně zřetelně patrné, že má holky (všechny, bez rozdílu věkových kategorií) perfektně zmáknuté a vycepované. Vy pojďte sem, vy tam, nejdřív dostanou medaile, pak pohár, fotka, vy jim zatleskáte, pak ony vám… Ani náznak znuděných, otrávených ksichtů, například proto, že by hráčka áčka měla tleskat či vyjadřovat respekt nějaké trhlé dorostence. Asi i proto ale holčičí týmy vypadají jako jedna velká rodina. Opravdová rodina, co si vzájemně přeje, fandí, raduje se spolu… (ke společným smutkům pak asi naštěstí nebývá moc důvodů). Ty holky spolu nehraně žijí. Například v průběhu zápasu několikrát vyvolávaná končící spoluhráčka dorostenek, mohla být dost naměkko. Bylo to dojemné i pěkné. Možná by stálo za úvahu, odstěhovat nahoru na Strahov i naše klučičí áčko, třeba by se tím taky nakazili…
Jeden den, čtyři zápasy, čtyři tituly! Gratulujeme a děkujeme! To je Sparta.
P.S. Jediným, co se dnes opravdu nepovedlo, byla návštěva. Léta se traduje, že ženský fotbal je na okraji zájmu fandů. Dnešek to bohužel potvrdil. Diváky, nevycházející z rodin a přátel hráček, by asi jeden spočítal na prstech svých rukou. To je škoda. Kor když naše holky předvádějí kvalitní výkony, nesoucí moře výher a pravidelné dávky mistrovských titulů…
pesfilipes
