Stává se pomalinku už velmi milou tradicí, že v čase prvoligové dovolené se k bojům ve hře míče kopaného scházejí mužstva, jejichž většina členů má něco společného. Jsou příznivci nejlepšího, nejúspěšnějšího a nejpopulárnějšího klubu v Česku – Sparty.
Premiérový letní díl semináře se udál nedaleko Prahy a hned v úvodu je třeba říci, že to byl příjemně strávený den. Účastníci byli nejprve vystaveni menší zkoušce z topografie, ve které ale nakonec (pravděpodobně) všichni obstáli. Po příjezdu do místa určení přivítal dorazivší pěkný sportovní areálek, zasazený do lesů, s nakrátko vysekanou částí hřiště na malý fotbal. Některým se teda trochu protáhl obličej, když pořadatelé přinesli branky nestandardních rozměrů, větších než obvykle (5x2m). Zejména goalkeeper jedné ze sekcí SF pobavil spoluhráče otázkou, kdo bude vlastně chytat, protože on na takto velkou branku nemá pro letošní rok platné školení…
Záhy si náš celek, který byl zákulisními intrikami při losování nasazen do prvního koše (nikoli odpadkového) s výkopem už v 8 hodin, vydobyl u svého soupeře mohutný respekt a ukázal, kdo bude (alespoň v šatně) pánem situace. Jak rychle Sparťanská přípravka do šatny vstoupila, tak rychle jí zase opustila. První vítězství bylo naše a to jsme ještě ani nekopli do míče.
Zástupce direktoriátu turnaje pak k naší výpravě podal neoficiální protest, protože několik členů soupeře prý bylo přiotráveno neznámou těkavou látkou, na základě čehož musela zasahovat jednotka protichemické obrany z Liberce. Upřímně si je třeba přiznat, že na hrací ploše v úvodních dvou utkáních náš celek poznamenaly klacky mu pod nohy házené a uměle vytvářené aféry do té míry, že nebyl schopen produkovat svůj typicky lehkonohý, technickými finesami nabitý fotbal. Naše psychika byla natolik nalomená, že jsme ze zápasů odešli s porážkami, které byly naprosto nezasloužené. Ostatně těsné výsledky 1:4 a 2:5 jsou toho důkazem. V prvním zápase jsme třeba první gól inkasovali po tak slabé střele z dálky, navíc skoro k tyči, které byly v reglementu soutěže jasně zakázané, že jsme rozmýšleli o odchodu ze hřiště na protest proti tendenčnímu chování soupeře, který navíc po dosažených brankách neprojevoval vůbec žádnou radost, což jsme měli za nehorázné. Jeho nečekané střely byly prostě nefér. Po poradě se členy našeho výboru jsme ve hře pokračovali.
Ústrky a naschvály našim hráčům však pokračovaly. Třeba jeden náš hráč, jdoucí v průběhu zápasu podat protihráči čtyřlístek pro štěstí, byl tímto sestřelen snad ze dvou metrů úderem míče přímo do nosu, z čehož se náš borec neprobral prakticky do konce turnaje, a když po jeho skončení přišel trochu k sobě, stále dokola se ptal, kolik že vydržel s Tysonem kol…
Neb už to takto dál nešlo, před třetím zápasem došlo k pokusu o oživovací impuls v podobě výměny trenéra. Odvolaný kouč opustil pozemek jak spráskaný pes se slzami v očích. Naopak nový coach přinesl nový vítr, nové trendy i novou motivaci. A výsledek se dostavil ještě před dalším zápasem. Jeden hráč, po vyhodnocení bleskově provedených fyzických testů, dostal příkaz k doplnění chybějícího kreatinu, čemuž se tento podvolil polknutím posledního sousta obří klobásy prakticky se zahájením hry. Zvýšenou míru bojovnosti a motivace pak jeden člen technického personálu mužstva prokázal dostatečným zápalem boje při „báčku“, kdy se vrhl skluzem po míči padni komu padni… a padla Gabra s tržnou ránou a distorzí hlezenního kloubu. Prognóza léčby na traumatologickém oddělení naštěstí zněla velmi optimisticky – léčba by snad neměla přesáhnout čtyři měsíce, což se dá v čase letních prázdnin vydržet celkem snadno.
Mužstvo se před třetím duelem semklo do vítězného kola a pár minut se nebylo schopno rozpojit. Když už hrozila kontumace, pro přetažení čekací doby, hráči se z křečovitého sevření vyprostili a vrhli se do boje. Stál proti nim celek z nejzdatnějších. Jeho hráčům je totiž tradičně dost jedno, zda šlápnou na míč, na soupeře nebo na minu. Hrají si stále svojí hru, jejíž pravidla se daří odhalit málokomu. Na tuto záludnost jsme ale našli správnou taktiku a připsali si první výhru. I v dalším utkání jsme prokázali dostatek srdíčka a šli do vedení. Když už bylo zřejmé, že máme opravdu silného ducha a někteří hráči předváděli neskutečné kousky a slalomy takřka hodné reklamních spotů, opět zaúřadovalo vedení turnaje. Jeden ze členů naší výpravy v průběhu tohoto zápasu nechtěně na toaletách vyslechl jemu nesrozumitelný telefonický hovor. Údajně byl veden jedním z nejvyšších představitelů direktoriátu turnaje s někým z letiště. Záhy jsme smysl onoho hovoru pochopili. Z ničeho nic začalo totiž na Ruzyň přistávat jedno letadlo za druhým, což vzhledem ke známému faktu, že máme v mužstvu mnoho příznivců aviatiky, nezůstalo bez odezvy. Naši hráči, místo aby se věnovali hře, stále v úžasu sledovali oblohu a někteří si létající, dosud neviděné, stroje dokonce fotili. Soupeř pak hbitě a opět velmi nesportovně využil naší nesoustředěnosti a dvěma góly v posledních desítkách vteřin zápasu skóre snadno otočil ve svůj prospěch.
Následně se projevil další klacek v rozpisu turnaje pod našima nohama, když nás čekala více jak dvouhodinová přestávka. Tu si většina naší výpravy chtěla vyplnit obědem s nutričními hodnotami odpovídajícími požadavkům vrcholového sportovce. Naše ekipa se tedy vydala po příjezdové komunikaci směrem ku Praze v domnění, že potká nějaký zájezdní hostinec, s požadovanou kuchyní, co nevidět. V době, kdy se silnice pomalu začínala měnit v prašnou cestu a restaurantu stále nebylo, se někteří slabší členové expedice dali na ústup, prý aby byli do tmy doma. Většina skupiny ale v pátracím úsilí vytrvala a po zásluze byla odměněna. S dosednutím ve vysoce kvalitním, takřka kulturně společenském, zařízení honosného jména „U černého vola“, začal zástupce pro logistiku organizovat návrat do místa turnaje, protože původně jsme s překročením několika časových pásem moc nepočítali. Když většina z nás doplnila tekutiny nápojem oficiálního dodavatele iontových nápojů turnaje „tóčo Kofolou“, přistoupili jsme k výběru menu. Někteří vystačili s lehkým vývarem s nudlemi, jiní hledali sílu v uzené krkovici se zelím a knedlíkem a byli i tací, kteří zmákli navíc i smažáček s bramborem a tatarkou. Každopádně se všem docela hodilo, že zpáteční cestu mohli absolvovat přistaveným klubovým autobusem.
Před závěrečnými třemi zápasy jsme se chtěli malinko odreagovat, abychom ze sebe shodili ten neúnosný tlak médií a očekávání fanoušků. Někteří hráči relaxovali s pěknou knihou ve stínu lípy, pár jich jen tak podřimovalo a jiní se zapojili do dovednostních soutěží, kde mohli získat hodnotné ceny. Idylka letního slunného odpoledne se ale záhy rozplynula. Jednak se ukázala pravá příčina nikoli podřimujících, ale hlubokým spánkem spících jedinců (opět zasahovala jednotka libereckých chemiků) a druhak se do těžké deprese dostávali hráči marně se pokoušející trefit stanovené terče v brance, což se jinak běžně dařilo všem i jen náhodně kolemjdoucím, těhotným ženám, dětem a několikrát nezávazně dokonce i volně pobíhající fence labradora.
V takovémto rozkladu jsme šli do další bitvy. Když jsme navíc prohrávali po standardní situaci nula jedna, nevsadil by si na náš tým nikdo ani pětník. My jsme ale šli za lepším výsledkem trpělivou prací a štěstíčku naproti. A byli jsme po zásluze odměněni alespoň vyrovnáním, s jedním bodem do tabulky. Poslední dva zápasy se proti našemu mužstvu spiklo opravdu úplně všechno. Navíc únava z přetrénování (nacházíme se vlastně teprve na konci hrubé přípravy) se nemilosrdně dostavila v ten nejnevhodnější čas, vrcholení turnaje. Naši hráči se ale přesto snažili bojovat, aby potěšili svojí početnou fanouškovskou kolonii, nejspíš největší ze všech účastníků turnaje. Fanoušci byli opravdu sedmým až osmým (zlí jazykové pak tvrdili pátým až šestým) hráčem mužstva. Neustálé povzbuzování, nápaditá chorea, mexické vlny obíhající celý stadion, to je výčet jen těch nej akcí. Byla to zkrátka oslava fotbalu. To je bez debat. Sportovní duch šel v posledním zápase turnaje dokonce tak daleko, že si jeden náš hráč chtěl brát na památku dres o několik generací mladšího soupeře v průběhu hry a když mu to bylo rozmluveno, vyhlédl si soupeřovu náušnici, kterou se mu snažil demontovat i s uchem. Prostě něco na památku chtěl stůj co stůj. Nakonec se vše v dobré obrátilo, rozhodčí dovedl soupeře opět k jeho bezpečné výhře. Nejúspěšnějším sportovcem naší výpravy tak byla nakonec Gabra, která si odnesla, krom několika cenných trofejí z tomboly, i věnec a velmi hodnotné ceny za dovednostní soutěž ve střelbě na branku. Gratulujeme!!!
Plácek okresního formátu jsme tak opouštěli jako morální vítězové a vyráželi ku Praze, na první přípravný zápas mužstva našich srdcí před novou sezónou. Aby ale nebylo našim útrapám konec, jedno z vozidel kolony, nápadně táhnoucí zástěrky až hluboko pod čárou ponoru, bylo zastaveno v rámci akce Kryštof na kontrolní převážení u mobilní váhy, aby se zjistilo, zda není přetíženo. Alespoň jednou za celý den se na někoho z nás usmálo štěstí a vozidlo, po odhození prázdné lahve od rumu do škarpy, prošlo.
Průběh celého dne z lesního úkrytu bedlivě sledoval a poctivě zapisoval
Hustoles
