Franta | 05.03.2009 11:29

Příběh Jozefa Chovance, to je klasický čítankový bestseller o malém šikovném klučinovi z Dolních Kočkovců, který přišel do velkoměsta a v krátké době zde získal nejen majetek a slávu, ale i obdiv a srdce jeho obyvatel. Je to romantický příběh pro paní a dívky, hollywoodský scénář pro limonádový příběh s happyendem, ale i napínavý dobrodružný příběh o tvrdém chlapíkovi, který nedostal od života nic, co by si sám nezasloužil. A je to venkoncem i rodinná sága o mnoha dílech a peripetiích.

Osmnáctiletý Jozef sehrál své první ligové utkání za Spartu v létě roku 1978 vedle strýce Františka, který ho krátce předtím přivedl na Letnou jako poslušného dorostence téměř doslova za ručičku. Své zatím poslední utkání, ke kterému si pouze odskočil ze své veledůležité funkce sparťanského manažera, sehrál pak na jaře roku 1995, coby zralý pětatřicátník. Mezi těmito dvěma okamžiky leží ovšem propast sedmnácti let. Na Letné se za tu dobu vystřídalo několik hráčských generací, spousta trenérů a funkcionářů a i my, fandové, jsme za ten čas proklatě zestárli...

Za celou tu dobu opustil Jozef Spartu jen dvakrát - poprvé hned na začátku, kdy nuceně odešel na vojnu do Chebu hájit po dvě sezóny (1979-81) barvy místního ligového nováčka a podruhé přesně o deset let později, kdy, již jako starý harcovník, působil dvě a půl sezóny (1989-1991) jako legionář v holandském superklubu PSV Eidhoven. Zbytek, tj. téměř třináct sezón (!) odehrál v rudém dresu na Letné. Stal se místním božstvem, legendou a "Věcí Makropulos".

Zpočátku nám svou hrou připomínal strýce Františka, ba zdál se být jeho mladistvou napodobeninou. Záhy jsme si však začali všímat i odlišností - Jozef byl tvořivější, robustnější a (při vší úctě k jeho velkému strýci) i... ctižádostivější. Již záhy po návratu z vojny se stal jedním z pilířů sparťanské sestavy a po odchodu Jana Bergera i vůdčí osobností celého mužstva. Jeho kariéra byla blesková, strmá a závratná.

Po celou dobu jejího trvání hrál Jozef v lize, reprezentaci i cizinecké legii v podstatě pouze dvě fotbalové role. Nejčastěji libera, organizátora defenzivy a poslední obranou instanci mužstva. Velmi často mu však byla svěřována i druhá role - dirigenta záložní řady. Jozef svým herním pojetím ostatně obě role stavěl do podobného světla - jako libero se často vysouval vpřed a zakládal přihrávkou protiútoky a naopak jako dirigent zálohy tak činil vždy zezadu, z pozice staženého záložníka. Dopředu se vysouval jen při zahrávání standardních situací.

Z nich se odvíjela třetí a možná nejdůležitější Jozefova fotbalová role. Jako aktér standardních situací se díky své úžasné kopací technice a nepřeberným nápadům stal sparťanskou i evropskou supertřídou. Jeho střely a nahrávky z trestných kopů byly líbivé a účinné, rohové kopy z pravé strany neomylně přesné a střely (hlavou i nohou) z rozehrávek spoluhráčů vpravdě ničivé. Při aktech rozehrávání standardních situací mi připomínal svou angažovaností, autoritou i nápady Andreje Kvašňáka. Jeho nahrávky - to byly výzvy ke vstřelení gólu. Jeho góly z trestňáků, penalt i přímo z rohu - to byly pravé fotbalové básně.

Ve Spartě byl jeho prvním učitelem strýc Fero a po něm zejména Honza Berger, s nímž Jozef po plných pět sezón (v letech 1981-86) vytvořil nezapomenutelnou defenzivně-ofenzivní dvojici. Ti dva se stačili hravě postarat o obranu i následné založení protiútoku a přihrávat si mohli doslova naslepo. Zadní stoper Straka byl v té době téměř bez práce...

Dalším Jozefovým učitelem a přímluvcem byl Václav Ježek. Okamžitě totiž pochopil všechny klady Jozefova umění i povahy a neváhal zdůraznit jeho význam v mužstvu tím, že mu svěřil úlohu kapitána, svého osobního rádce i jakéhosi "odborového předáka" - mluvčího hráčů. (Vida, i v tom byl podoben Andrejovi!) Tyto úlohy mu vydržely do samého konce hráčské kariéry a téměř plynule ho přenesly z role hráče do role manažera.

Také z pozice žáka se Jozef přenesl velmi rychle do pozice učitele a za dobu svého působení v ligovém mužstvu "vychoval" celou řadu svých kolegů a nástupců. Za všechny příklad nejžhavější - Jiří Novotný.

Jozefova úloha vůdčí osobnosti mužstva byla ve Spartě po celá dlouhá léta samozřejmá a nepochybná. Byla mu vlastní, přišla jakoby sama od sebe a stala se faktem, o kterém nebylo třeba diskutovat. Jozef byl herní oporou, morální jistotou i zátokou klidu pro rozjitřené nervy hráčů i fanoušků. Vůči svým vrstevníkům plnil úlohu staršího bratra a pro omladinu byl tátou. K němu se chodilo pro rady, povzbuzení a útěchu. Jeho vysoká postava čněla nad ostatními jako maják uprostřed bouře. Zejména v posledních letech kariéry zvedala jeho přítomnost na hřišti výkon, bojovnost a sebevědomí mužstva k neuvěřitelným výšinám. Sparta s Jozefem hrávala často doslova a do písmene nad svoje schopnosti.

Mně připomínal Jozef nejvíc hollywoodské postavy filmových sympaťáků - urostlých chlapíků s širokými rameny, oholenou bradou a navoněnými vlasy. Garryho Coopera, Gregory Pecka, Ronalda Reagana, Kirka Douglase či Burta Lancestera. Jeho role ve Spartě byla obdobně kladná a přínosná jako role těch supermanů z filmových pláten. I v jejich příbězích o bojích muže proti muži bylo možné najít s Jozefovým denním údělem spojující paralelu...

Jozef Chovanec sehrál v lize celkem 382 zápasů (v historické tabulce je v současnosti na 13.místě) a vstřelil 59 gólů. Spartě z toho "patří" většina: 332 ligových zápasů a 50 gólů. Počet reprezentačních startů se zastavil na čísle 52 (s Barmošem se dělí o 34.-35. místo v historické tabulce). První utkání za národní mužstvo sehrál na jaře 1984 a ještě po MS 1990 v Itálii, kam odjel jako třicetiletý, sehrál čtyři reprezentační utkání. Mezi tím byl v sestavě prakticky pokaždé a národní mužstvo bez něho si nikdo nedovedl představit.

Jeho sparťanská kariéra jakoby měla dva poločasy. Ten první začal příchodem na Letnou v roce 1978 a skončil na jaře roku 1989 po získání pátého titulu mistra ligy odchodem do PSV Eidhoven. Ten druhý začal na podzim 1991 po návratu z legie a přinesl další tři tituly mistra ligy a obrovské úspěchy v Lize mistrů. Dlouho po jeho definitivním odchodu se nikdy nevědělo, kdy zase zuje manažerské či trenérské lakýrky a sundá z hřebíku své, již tolikrát odložené kopačky.

Přestávku o pomyslném poločase svého fotbalového a sparťanského působení strávil Jozef v Holandsku. V Eidhovenu hrál s takovými borci jako byli Koeman, Popescu, Wauters či Romario a získal s nimi po oba ty roky titul mistra holandské ligy. Přestože si v základní sestavě příliš často nezahrál a sedával spíš na lavičce náhradníků (z pro mnohé nepochopitelných důvodů), jistě bude na ty roky (nejen kvůli gáži) rád vzpomínat.

Zbytek sparťanské "poločasové přestávky" pak Jozef vyplnil svou účastí na MS 1990 v Itálii. Zde, ostatně jako celá řada dalších hráčů, došel vrcholu své reprezentační kariéry a nesmazatelně se zapsal do historických análů našeho fotbalu.

Zejména jeho podíl na vítězství s Rakouskem, které rozhodlo o našem postupu do osmifinále, byl výrazný a dramatický. Když ve 30. minutě vypíchl "malou domů" soupeře a při pokusu o kličku brankáři jím byl sražen a zraněn, vnímal za postranní lajnou více než svou vlastní bolest děj, který se následně odvíjel na hřišti: odpískání penalty a její neomylné proměnění Michalem Bílkem. Teprve když to dobře dopadlo a napětí opadlo, vystřídala v Jozefově tváři napjatý výraz grimasa bolesti a on se nechal konečně odnést na nosítkách do zákulisí. Naštěstí ho to zranění vyřadilo jen na jeden zápas a on ještě stihl návrat a další vítězství.

Jozef vždy působil ve svých nových funkcích (manager a později trenér Sparty a reprezentace) sebevědomým až suverénním dojmem, který neměl s jeho původní skromností až plachostí nic společného. Patří to, spolu s oblekem, kravatou a dokonalým účesem, k image úspěšného muže moderní doby a je to pochopitelné. Jozef se do své nové role vžil s jemu vlastní důkladností a horlivostí.

Žili jsme s ním a sledovali ho dlouho předlouho. Jako mladíčka i zralého muže. Jako učedníka i mistra. Jako prostého hráče i kapitána. Jako vítěze i poraženého. Štěstím opojeného ve chvílích vítězství a zoufalstvím zmrazeného ve chvílích porážek.

V opojení bláznivého štěstí jásajícího nad gólem z trestňáku, který vstřelil na Letné Benfice Lisabon v Lize mistrů. Zdrceného až na pokraj pláče po vyloučení v Brémách v utkání PVP s místním Werderem, kdy si byl vědom toho, jak to svým faulem celému mužstvu pokazil. Kladného hrdinu ligové ouvertury ročníku 1993-94, kdy se stal v utkání proti Brnu střelcem první ligové branky, kterou mu i nám pak po celý rok připomínal úvodní šot pořadu Branky, body, sekundy. Záporného hrdinu kvalifikačního utkání s Belgií o postup na MS 1994 v USA, kdy si dal vlastní gól a stal se spoluviníkem naší celkové porážky.

Bezprostředního tak, jak se jeví každý fotbalista uprostřed boje, kdy není čas myslit na vlastní image.

Jozef Chovanec byl a je správný chlap na svém místě a nezáleží přitom vůbec na tom, jak se u toho právě tváří a jak je oblečen...

Jozef Chovanec nyní působí v roli hlavního trenéra A-týmu pražské Sparty a dnes - 7. března - slaví 49. narozeniny!

Franta

Převzato s velmi laskavým svolením autora z knížky: František Prückner: 50 let v hledišti Sparty (zpověď fotbalového fanouška)

Redakce Sparta Forever vám bude i nadále přinášet "Rudé legendy" tak, jak je zachytil a nezaměnitelně popsal autor této skvělé knížky, kterou všem doporučujeme!


Rozhovor s Jozefem Chovancem pro časopis Gól v sezóně 1985/1986





















Franta | 05.03.2009 11:29 Vstoupit do diskuze
30