woytamar | 16.03.2017 16:19

Po velkých očekáváních na nás znovu sedla krize a všeobecné rozčarování. Touhle první větou by v posledních letech mohlo začít mnoho podobných článků týkajících se Sparty. Proč se nejbohatší český klub, který má všechny předpoklady pro to, aby vládl českému fotbalu, nemůže dlouhodobě vymotat ze slepé uličky?

I tentokrát se viník našel. Jako trenér A týmu končí oblíbenec letenských tribun David Holoubek. Asi už nikdo však nepředpokládá, že zrovna toto řešení Spartičku vytáhne z bahna. To, že problém celého našeho klubu je mnohem hlubší, není novou, překvapivou nebo převratnou informací.

Požár Holoubka

Ve svém minulém článku jsem tohle spojení použil spíše jako takovou hezkou slovní hříčku. Bohužel, časem se ukázalo být přesným pojmenováním současné situace na trenérském postu. Přes všechnu oblíbenost, kterou si David v našich řadách vybudoval, si je nutno přiznat, že předává mančaft v dezolátním stavu. Herně, výsledkově, a soudě podle různých střípků z médií – i z hlediska týmové morálky a disciplíny.

Myslím si, že Davidovi v podzimní části sezony, ač se tomu sám v rozhovorech bránil, paradoxně pomohla kalamitní marodka. Nemusel v podstatě řešit žádné otazníky v sestavě, frustraci náhradníků, s tím související spory, nebo navození pocitu sounáležitosti celého týmu. Čtrnáct zdravých hráčů (navíc, když půlka z nich je z jeho „devatenáctky“) se řídí přeci jen líp, než pětadvacet nadmíru dobře placených hvězd. Z hlasů, které občas z týmu prosáknou, je jasné, že se mu kabina vymkla z rukou. Starší hráči ho nerespektují. A to je špatně. Neberu častý názor ze sociálních sítí, že za vším špatným je Tomáš Požár, který mu do toho „kecá“. Kompetence byly před jarem nastaveny jasně, a pokud si do toho nechá David „kecat“, je to pro mě právě důkazem toho, že s autoritou v týmu na tom nebude nijak valně.

Ještě než do mě začnete v komentářích pálit, já opravdu nesnižuji odbornost a kvality Davida Holoubka. Jsem přesvědčen, že jednou se do prvního týmu úspěšně vrátí. Zcela zaslouženě. Nepamatuji se, kdy naposledy jsem viděl náš tým tak perfektně takticky připraven „na míru“ jednotlivým soupeřům, než v podzimních zápasech, které vedl. V tom klukovi je neskutečný potenciál, jen musí asi ještě drobet „dozrát“. A s ním i jeho zázrační dorostenci a junioři, které vypiplal. Až tihle hráči dospějí do věku, kdy přeberou zodpovědnost za výsledky prvního týmu, přijde chvíle i Davidova návratu.

Ještě krátce k Tomáši Požárovi. Docela mě zaujal jeho plynulý, tichý návrat do funkce sportovního ředitele, tedy jakéhosi nadřízeného a konzultanta trenérskému štábu. Pevně věřím, že si vedení položilo otázku, jakou asi bude mít Tomášovo slovo po tomto výbuchu pro své následovníky váhu…

Rada. A vlastně proč ne?

Nebojte se. I já jsem po oznámení nového trenéra naší Spartičky rychle sahal po kalendáři, jestli není náhodou apríl…
Největší šok však po pár hodinách opadne a začíná pracovat i mozek. Ten klade otázky: Jaké má Sparta nyní možnosti? Co akutně potřebuje nejvíc? Koho v téhle části sezony vlastně hledá? Je jasné, že náš A tým začne od léta (pokolikáté už?) pod dohledem odborníka s koncepcí, který vše překope k obrazu svému. Kdo tím odborníkem bude, není pro tuto chvíli důležité. Zcela však rozumím, že za současné situace, rozpoložení, časových možností a běžících úvazků, je okamžité obsazení trenérského postu takovou osobností velkým problémem. Musí tedy přijít někdo na tři měsíce, kdo tým pro svého nástupce co nejlépe připraví. Takticky a koncepčně už se toho teď opravdu moc měnit nedá. Ať tedy aspoň tým vyburcuje, donutí ho bojovat, usměrní kabinu a napraví pošramocené vztahy. A je okamžitě volný. Do takto nastavené mozaiky mi disciplínou posedlý voják Petr Rada zapadá. Celkově se však obávám, že bludný kořen, o který jsme zakopli, a díky kterému přešlapujeme už delší čas stále na místě, je hlubší a jen v trenérech nevězí. Ryba prostě smrdí od hlavy.

Když šéf není doma, podřízení mají pré

Většina z nás má nad sebou v zaměstnání nějakého nadřízeného nebo šéfa. Odpovězme si na otázku: V jakém stavu je naše pracovní morálka, když náš šéf není v práci fyzicky přítomen? Určitě existují poctivci, které to nijak neovlivní. Obecně si však troufám říct, že našemu nasazení v práci to vůbec nepomůže. A teď si představte, že za výsledky týmu, ve kterém pracujete, rozhodujete všichni dohromady. Každý něco vymyslí, okomentuje, a má ke všemu co říct. Pokud už se za nějaký čas propracujete k nějakému řešení, vaše osobní zodpovědnost je vlastně mizivá. V tom davu se schováte.

A teď to nejlepší. Pokud to, co jste přinesli, a na čem pracujete, nevyjde, nevadí. Pár optimistických frází do budoucna to spraví. Šéf ze svého doplatí škodu, a jede se vesele dál. Práce snů, co říkáte? Takhle nějak asi funguje sparťanské vedení. Parta manažeru, která, bez viditelné osobní zodpovědnosti, po dlouhá léta neplní cíle, které se od ní očekávají. Na tomto místě musí nastoupit diktátor. Nekompromisní šéf, který bude svým podřízeným šlapat neustále po krku a připomínat, že jeho štědré dotace nejsou automatická věc, která nemůže brzy skončit. Musí tak činit neustále. A osobně.

Jak z téhle šlamastyky ven?

Kdy naposledy hrála Sparta dominantně? Tak, jak si my, fanoušci, představujeme? Ano, bylo to v sezoně 2013/2014, kdy jsme získali náš poslední titul. Pamatujete, co jí předcházelo? Ostudné vyřazení z předkola Evropské ligy od švédského Häckenu, po kterém jsme už v červenci vypadli z pohárové Evropy. Vzpomněl jsem si na Jaromíra Jágra, když vyprávěl, že důležitou věcí, která stála za úspěchem hokejistů v Naganu, byl výbuch na předchozím Světovém poháru. Hráči věděli, že teď už prostě musí něco uhrát. To je sjednotilo. Ve Spartě to tehdy možná bylo podobné. Evropa skončila fiaskem. Tak se bez nějakých kliček a omluv musí uhrát aspoň titul. Prostě MUSÍ.

I dnes se hovoří o obrovském tlaku na každého člena sparťanské rodiny. Na výsledky, na výkony. Všimněte si však, jak se většinou tento tlak při vyhodnocování „rozmělňuje“. Realtivizuje. Představuji si, jak bude vypadat shrnutí této sezony: „Nemůžeme být spokojeni s naším umístěním v lize. Zažili jsme však i dobré momenty – postup v EL, porazili jsme Southampton, Inter Milán…Problémy jsou, ale je na čem stavět do budoucna.“ Dá se říct, že ani to třetí místo v lize, které nás nejspíš čeká, není tak špatné. Vede z něj cesta do Evropy. A pořád jsme v horní polovině tabulky, překonali jsme třináct týmů…

Už dost. Zkrátka, myslím si, že uvnitř současné Sparty chybí větší tlak. Jsme zajištěný klub, pro kterého nejsou výsledky otázkou života a smrti. Evropské poháry se hrají, o titul také. Jakkoli cíle nejsou naplněny, pořád lze říct, že takový „průser“ to z naší strany zase není. Mohlo by být přeci daleko hůř. Cítím, že týmu i vedení to vlastně takto stačí. Je to víceméně spokojené období nárazových úspěchů, super prestižní flek, kdy mi solidní výplata chodí pravidelně. A šéf, který to všechno platí, je většinu času někde daleko.

Křetínský musí sestoupit z výšin

Skutečný restart Sparty musí přijít od toho nejvyššího. Danielu Křetínskému se už poněkolikáté potvrdilo, že nechat řízení klubu partě kamarádů, je prostě špatná strategie. Pokud rozpráší tuhle skupinu, přijde jiná, a povede se jí nejspíš podobně. Nevidím pro něj jinou cestu, než vzít osobně řízení klubu více do vlastních rukou. Zapojit se a šéfovat. Chtít výsledky. Kdo jiný na to má právo, než člověk, který mi posílá na účet výplatu? Rozumím jeho pracovnímu vytížení i množství jiných aktivit. Tady však musí Daniel Křetínský udělat důkladný řez do své mysli a stanovit si priority. Pokud tam stojí Sparta někde v pozadí mezi golfem a novou jadernou elektrárnou, jako osobní PR či šance objevovat se pravidelně v médiích, je to špatně. On musí Spartu ve své hlavě dostat na přední pozice. A tehdy může skutečně nastat změna.

V opačném případě je zcela v pořádku ptát se, zdali už nenastal čas předat Spartu dál - třeba i do rukou někoho méně movitého, ale zato, na tomto poli, ambicióznějšího. Křetínského klidná éra už totiž pomalu začíná přecházet v těžkou agónii.

woytamar

woytamar | 16.03.2017 16:19 Vstoupit do diskuze
8