Dana Zárubová | 02.03.2017 14:13

Sparta je nemocná. Její pozvolný pád z českého fotbalového trůnu začal za éry Daniela Křetínského. Čas od času se ve sparťanském národě probírá otázka, jestli současný majitel Spartě svými penězi víc pomáhá, nebo jí špatnými manažerskými rozhodnutími spíš škodí.

Otázka, kde by klub byl bez Křetínského miliard v zádech, je čistě hypotetická. Třeba by krachoval, třeba by našel jiného podobně movitého majitele a třeba by ho méně bohatý zato schopnější vlastník dokázal udržet v plusu i bez dotací. Těžko odhadovat. Očividné ale je, že na sestupnou trajektorii, kterou ne a ne zastavit, posílají Spartu špatné manažerské zásahy. Je jich mnoho, ale za klíčové považuji tři následující

1) Začalo to vyhozením Františka Straky. Ne, vůbec nemám iluze o jeho trenérských schopnostech. Jde o to, že jeho odchod špatným načasováním a necitlivým provedením odstartoval rozkol v řadách sparťanů. Na hřebíkovce a ty druhé se rozdělili fanoušci, kabina i další zaměstnanci klubu. Tehdy poprvé se ukázalo, že talent pro velký byznys nestačí pro řízení tak citlivého stroje, jakým je fotbalový tým. Člověk s trochou empatie a porozuměním pro jemnou chemii sportovního kolektivu by nemohl oblíbeného trenéra odvolat ve vánoční přestávce, když Sparta drží na čele ligy náskok, o kterém si dnes necháváme jen zdát. A navíc ho nahradit mužem, který rozumí fotbalu, ale ne lidem. Nevzala to část hráčů, ani část fanoušků a konflikt, který dodnes rozděluje nejen tribuny, byl na světě.

2) Druhá chyba, která Spartou zamávala, přímo navazuje na tu první. Je jí vyhození Karla Poborského. Přiživilo nenávist části fanoušků vůči Jaroslavu Hřebíkovi, potažmo majiteli a dál prohloubilo příkopy mezi dvěma tábory. Spartu připravilo o dva tři úspěšné roky, v nichž mohla její hra ještě stát na jednom z nejlepších fotbalistů novodobé české historie. Který se navíc nepotýkal s žádnými zdravotními potížemi.

Smutný byl pohled na nedávné předávání anglického Ligového poháru Manchesteru United. Mezi ikonami klubu a díky tomu prvními gratulanty tam stál Karel Poborský. Pro jeden z nejslavnějších klubů světa je to hráč, kterého stojí za to zvát na podobně významné akce, kterého rádi a často zařazují do výběru největších hvězd v zápasech staré gardy. To Sparta, ta má zřejmě na klubové ikony vyšší nároky. A netýká se to jen Poborského. Velké vážnosti se netěší ani další bývalé hvězdy, které třeba nedosáhly takového evropského věhlasu, ale za to, co znamenaly pro Spartu, by si zasloužily lepší zacházení. Sparta zná jen dva extrémy. Buď bývalé hráče zaměstná - a to mívá jen střídavé úspěchy, nebo na ně víceméně zapomene. Že tu a tam někomu při příležitosti jeho kulatin předá před zápasem dres, to fakt nespraví.

3) Třetím zásadním pochybením v řízení Sparty posledních dvou dekád byl opět vyhazov: Vítězslava Lavičky. Byl prvním mužem na tak významném postu, kterému se podařilo oba znesvářené tábory sjednotit. Snaha vyvažovat hřebíkovce a ty druhé ho stála spoustu sil, ale dařilo se to. A hlavně se dařilo herně. Sparta pod jeho vedením hrála to, čemu možná někteří říkají Hřebíkovy čtverce, jiní naučené vzorce hry či mechanismy přechodu do útoku. Ať se to jmenuje, jak chce, hráči o sobě zkrátka věděli, dokázali rychle přepínat z útoku do obrany, presovat.

Dodnes se najdou Lavičkovi kritici, kteří jeho odchod oslavovali, ale já myslím, že jsme s ním přišli o možnost dlouhodobě ponechat ve funkci jednoho trenéra namísto permanentních změn a častých přehmatů. Byl odejit, když se gólostroj trochu zadrhl, ale to se občas stává i nejlepším týmům a nejschopnějším trenérům. Pokud dostanou čas, mohou leccos opravit. Důležité je, aby věděli, jakým směrem jít. Že to Lavička ví, je znát na současné jednadvacítce. Hraje podobným stylem jako mistrovská Sparta a má to úspěch. Nejenže Lavička umí dát mužstvu tvář, ale zřejmě umí ve srovnání s těmi, kdo ho vystřídali, i lépe pracovat s hráči. Příkladem je Aleš Čermák. Kdo si ho oblíbil v reprezentačním výběru pod Lavičkou, ten se jen diví jeho spíše nevýrazným výkonům ve Spartě.

Tři klíčové minely nejsou bohužel jedinými chybami. Do současné mizérie přivedly Spartu vedle nepromyšlených vyhazovů i nepromyšlené příchody. A je jedno, jestli schopných lidí v nepravou chvíli, nebo těch, kdo na svěřený díl práce schopnosti nikdy neměli. Pokud vůbec sami vědí, jaký přesně díl práce mají na starosti. Správně řízený klub by měl mít jednu hlavu, která pro něj pracuje v plném nasazení každý den. V Plzni vsadili na fotbalem protřelého Adolfa Šádka, neohlíželi se na pověst jeho samotného ani jeho známých a přineslo to tituly i Ligu mistrů. Také Spartu v lepších časech řídili schopní manažeři. Pod Vlastimilem Košťálem a Miroslavem Peltou byla Sparta tam, kde si ji přejeme mít. Dobře, nechceme opakovat cinklé jaro, pak hledejme kvalitní lidi s čistým štítem. Že se takoví dají najít i mezi bývalými fotbalisty, je vidět na Janu Nezmarovi v Liberci. Kdo vlastně řídí Spartu? Jednak je pro přemíru lidí v různě pojmenovaných funkcích těžké se v tom vyznat a jednak mám pocit, že se mnozí z nich pro práci ve fotbale nehodí už svým naturelem. Fotbal to je vášeň. Těm úspěšným kouká entusiasmus z očí. Co vyzařuje z Dušana Svobody, Jakuba Otavy či Tomáše Požára? Jakoby Daniela Křetínského přitahovali lidé s tvářemi odevzdaných flegmatiků.

Za příchod v nesprávnou dobu na nesprávné místo považuju i angažování Tomáše Rosického. I když je to možná to jediné, v čem se většina fanoušků ztotožnila s majitelem Sparty a nad Tomášovým návratem společně jásali, pravdu měla spíš skeptická menšina. Stálo těch 20 minut v remízovém zápase s Boleslaví za narušenou rovnováhu v kabině? Za všechny ty vtípky na Tomášovu adresu? Spartě uškodila už jen ta naděje, že jeho příchodem se věci zvednou samy od sebe. Když se nenaplnila, jakoby všem došla energie. Přitom stačilo tak málo: svého oblíbence měl majitel klubu zaměstnat jako manažera. Zkušenostmi, mezinárodní prestiží i inteligencí by se Tomáš Rosický mohl stát onou jasnou hlavou klubu, které Křetínský svěří pravomoc k samostatným rozhodnutím. Právě z tohoto postu je třeba začít dávat Spartu do pořádku.

Místo toho to vypadá na další trenérskou rošádu. Jestli někdo věří na léčbu Vrbou, ať se podívá, kolik titulů vyhrála Plzeň po jeho odchodu. Strůjce plzeňského úspěchu bych ve Štruncových sadech hledala v jiné než trenérské kanceláři. Spartě by podle mě víc prospělo, kdyby David Holoubek dostal stejné pravomoci a aspoň část financí dnes zřejmě nabízených Pavlu Vrbovi. Podle všeho ale spíš směřujeme k tomu, že začneme ligové konkurenty vedle odchovanců, co z hostování míří rovnou do ciziny, zásobovat i trenéry vyučenými na Strahově. Bude to po Trpišovském i Holoubek?

Dana Zárubová

Dana Zárubová | 02.03.2017 14:13 Vstoupit do diskuze
16